český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Když jsem byla malá, chodila jsem pro vánoční stromek s otcem. Byla to taková malá rodinná tradice a já jsem směla vybírat, který se mi nejvíc líbí. Před kostelem svatého Josefa na nedalekém náměstí stávala ohrada, ve které na nás čekaly stokrát přebrané smrky nevalné kvality. Bylo obtížné najít exemplář, který by byl přijatelný alespoň ze dvou stran – proto náš stromeček vždycky stával v rohu, který navíc z jedné strany částečně zakrývala knihovna.

Jednou jsme pro stromek vyrazili obzvlášť pozdě, necelých čtyřiadvacet hodit před Štědrým dnem, a v ohradě jsme našli už jen opravdové chudáky. Otec je označil za košťata a vyjádřil se v tom smyslu, že vydat peníze za takové ubožáky může jen ubožák. Prodejce s ním kupodivu souhlasil s tím, že by byly dobré leda tak na větve. Poté se zeptal, jestli vlastníme velkou vázu, a doporučil nám přehodnotit tento nejtradičnější symbol Vánoc. Po chvíli přemlouvání se otec užuž zdál být nalomený, já nikoli. Vánoce bez stromečku pro mě byly nepřijatelné. V tu chvíli jsem si všimla, že po tenkém kmínku jednoho z ubožáků stéká pryskyřice, a chopila se příležitosti. Poukázala jsem na skutečnost, že stromek pláče, neboť ho nikdo nechce, a odmítla jsem odejít bez něj. Otec protestoval, ale byla zima a já jsem trvala na svém, a tak nakonec povolil.

Doma jsme se pochvaly nedočkali a babička prohlásila, že o svátcích nebude moct pozvat přítelkyně na návštěvu, aby ji nepomluvily. Bylo to sice podivné tvrzení, protože babiččiny přítelkyně k nám chodily na Tesavelu, nikoli obdivovat vánoční strom, ale přesto jí všichni dali za pravdu a napřesrok otec raději objednal vánoční stromek u známého v Dobřichovicích.

Uplynul rok a my jsme vyrazili pro protekční strom. Místní hajný se ovšem ukázal jako milovník slivovice, padl si s mým otcem do noty, a tak jsme luxusní smrček dovezli vlakem z Dobřichovic ještě zuboženější, než byl ten předchozí. Od té doby převzala iniciativu babička, i když její přítelkyně k nám beztak dál chodily výhradně na tu Tesavelu.

Magdalena Wagnerová, spisovatelka

Foto: Pixabay

Nevím, co je to za národní sport, brát věci, které patří jiným. Jeden s láskou a pílí vytvoří něco, z čeho má radost, užitek, a dává smysl, aby vzápětí přišel druhý a výsledek snažení zničil, pošlapal, zahodil, odnesl… Narůstá nepěkný nešvar: okrádáme se i na místech, která by měla vzbuzovat úctu a respekt – na hřbitovech.

Často slýchám a vídám ve zprávách, jak vandalové zničili náhrobky, rozkopali květináče, zhanobili sochy svatých a andělů. Pokaždé mě rozesmutní představa, jak se asi cítí pozůstalí, když přijdou s kytičkou za svými drahými zesnulými a vidí onu spoušť.

Letos se podobná zkušenost nevyhnula ani nám. Máme předky pochované na tuchoměřickém hřbitově. Chodíme tam často, hlavně maminka. Jaké bylo její překvapení, když přijela rozsvítit na hrobě svíčku a zjistila, že nádherná květinová mísa, kterou tam položila na Dušičky a jež měla v květu přečkat zimu, je pryč. Na oplátku na náhrobku našla podivnou konstrukci, pravděpodobně šlo o zbytek věnečku. Stála mlčky a se svěšenýma rukama, v očích měla slzy. Nebylo jí líto dvou stovek, které zaplatila v květinářství, bylo jí smutno z toho skutku samotného.

Chtělo se mi brečet jen při pohledu na ni, když mi vše později vyprávěla. Ač mám zpravidla celkem slušnou vyřídilku, v tu chvíli jsem nenašla správná slova. Zaplavil mě pocit hořkosti a někde uvnitř mne přetrvává. Ptám se, odkud se takové činy berou?

Denně se setkáváme se skutečnostmi, nad kterými rozum stojí. V té záplavě negativních informací nemáme čas na vlastní prožitky. Což takhle jednou úplně vypnout a dopřát si pořádný odpočinek? Nevíme-li kde, inspirací mohou být například Lázně Teplice nad Bečvou. Ručím za to, že umí pohladit po těle i duši. A nechceme-li opustit teplo domova, pojďme si zpříjemnit čas třeba prostým čtením. Svět bude hned krásnější!

Renáta Šťastná, redaktorka a editorka

Foto: Pixabay

Odmala mám ráda kolektivní hry. Hraje-li se v mém okolí například vybíjená nebo fotbal, ráda se přidám. Stejně tak jsem nadšená pro Člověče, nezlob se, Prší, Dostihy a sázky či Monopoly; to soutěživé ve mně zvítězí a vrhnu se do víru zábavy. Jsem od přírody soutěživá a těší mě si tímto způsobem uměle zvyšovat adrenalin, odhadovat strategii protivníka a pokud možno účinně na ni reagovat. Jenže různé povinnosti a okolnosti mi už dlouho nedovolují si podobným způsobem vyčistit hlavu.

Aby mi to nebylo líto, hraju už delší dobu dnes tolik oblíbenou únikovou hru po městě. Jenže mým protivníkem není reálná postava „nepřítele“, ale imaginární Dopravní podnik hlavního města Prahy, nebo magistrát téhož, případně jen městská část. A to soupeření podstupuju každodenně, protože každý den se musím pohybovat po městě zvaném Caput regni – matka měst. A nestačím se divit. Neustále si totiž musím klást zásadní otázku – dostanu se na místo určení včas a bez úhony tou samou tramvají, metrem, či jiným přibližovadlem, jako činím už řadu let? Nebo alespoň po svých? Ne vždy se mi dostane kladné odpovědi a hodnoty mého adrenalinu zůstanou v normě.

Jako nedávno. Vyrazila jsem z redakce předat nějaké podklady naší milé paní spolupracovnici a z pohodlné cesty tramvají a metrem, trvající celkem půlhodinu tam, se stal horor, za který by se nemusel stydět ani Stephen King. Připadala jsem si jako ve slavné písničce Pražského výběru. Akorát nám není hej. Ani Pražákům, ani cizincům, kterých je mi upřímně líto. Jako místní si vypomůžu znalostí topografie, mám své určité zkratky, cestičky, ale oni je mít, logicky, nemohou. Jenže to celé má jedno velké ALE, i s vykřičníkem…

Co když je to promyšlený způsob zainteresovaných podniků a státu, jak procvičit naše mozkové závity? Pořád přece čteme, že jako lidstvo degenerujeme a účinným lékem má být neustálá stimulace šedé hmoty mozkové… Proto: nehudrujme a buďme rádi, že o nás všichni tak hezky pečují!

Mgr. Jitka Neureuterová, tajemnice redakce

Foto: Pixabay

Dnešní úvodní slovo se nepsalo lehce. Zasáhla nás smutná zpráva: JUDr. František Talián po dlouhé nemoci ze středy na čtvrtek 15. listopadu odešel. Naše rodina a další podniky, kterým vládl, zůstaly bez přísného ale i štědrého majitele. Už nás nebude kárat za chyby a chválit svým specifickým způsobem za dobrou práci. Přesto věříme, že na naši práci dohlédne, že nás nenechá úplně bez dozoru. JUDr. František Talián Naši rodinu vlastnil téměř pětadvacet let. Zachránil skomírající týdeník, který ustál normalizaci a dokázal v nevlídném období přinášet lidem kousek duchovní útěchy a radosti. V době tržní se mu však tolik nedařilo. Za normalizace byl podpultovým zbožím. Dneska se málokdy na pulty dostane. V rodinách předplatitelů jej však čtou všichni, někde doslova celé vesnice. To JUDr. František Talián věděl a těšilo ho to. Byl pyšný na „svůj“ časopis. Dotoval vydání a věřil, že může týdeník udržet bez reklamy – sám a tak trochu proti všem. Za to mu patří veliký dík. Rád na stránky přispíval svými příběhy a zamyšleními, občas provokoval, jindy jen vyprávěl. Jeho příspěvky nikdy nezůstaly bez odezvy. Letošní rok jsme v březnu s panem majitelem prožili oslavu jeho sedmdesátin, pak s napětím očekávali, kdy dokončí editaci svých sebraných spisů. Psal od mládí – povídky, fejetony, eseje i verše. Dílo se v létě podařilo a velkolepý srpnový křest tří sbírek odstartoval jejich vykročení za čtenáři. Ostatně s uvedením knih na trh oslavila narozeniny – padesáté – i Naše rodina. Pak se silně přihlásila nemoc, kterou už pan doktor nepřepral. Čest jeho památce.

Za redakci PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

 

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test