český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Tomáš  Talián

AKTUALITY Z REDAKCE

„Nic není skrytého, co jednou nebude zjeveno, a nic utajeného, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo,“ píše se v Bibli. A já si na tato moudrá slova, která jsem shodou okolností nedávno četl, vzpomněl, když jsem v pondělí vyrazil do města po dlouhé době také „odhalený“. Dlouho jsme totiž byli všichni tak trochu skryti – ne-li ve svých domovech, tak za rouškami, brýlemi, někdy také možná za vlastními obavami.

Snad už je ta nejhorší část za námi, ale jedna poučná zkušenost nám asi zůstane a k té dobře pasuje ten Lukášův evangelní text. Myslím si totiž, že jak jsme se museli všichni tak trochu zahalit, tak jsme tím ze sebe také mnoho odhalili. Když s někým rozprávím, nevidím mu do tváře, nevím, zda se na mě usmívá upřímně nebo falešně a vlastně mě to netrápí. Vnímám ho jen podle toho, co skutečně říká. V tom se mi odhaluje a já jemu. A myslím si, že tohle nám může zůstat i poté, co odložíme roušky, masky a respirátory. Nesklouznout k našim stereotypům, které už předem hodnotí výrok podle toho, kdo ho pronáší, zapomenout pro jednou na všechny nálepky, které normálně ve svém životě užíváme a s kterými se setkáváme. Soustředit se, co druhý říká a jen na to co říká.

Tuto neděli se v křesťanských chrámech všude na světě slavily Letnice, svátek seslání Ducha svatého. Je to třetí nejvýznamnější křesťanský svátek po Velikonocích a Vánocích, mimo křesťanské kruhy ale téměř neznámý, snad proto, že se na něj neváže tolik lidových zvyklostí. O Duchu svatém se ovšem v tradici říká, že dává moudrost a dobrou radu – to je něco, co můžeme dobře potřebovat všichni.

Když se teď pomalu všechno vrací do zavedených kolejí, byť třeba se změnami – jako konečně i u nás v Naší rodině – zkusme se ohlédnout zpět a zamyslet se, jestli nám ta zvláštní doba něco dala. Jestli nám odhalila něco, co by nám jinak zůstalo skrytého – o nás samotných nebo i o našich bližních. Možná to bude překvapivé zjištění.

ThDr. Petr Jan Vinš, redaktor

Foto: Pixabay

Spoustu věcí postavila pandemie tak trošku „na hlavu“. V divadle místo hraní šili roušky, vysokoškoláci dodávali nemocnicím ochranné štíty z 3D tiskáren, likérky neexpedovaly kořalku ale dezinfekční prostředky. Mnozí z nás místo v kanceláři pracovali doma u kuchyňského stolu. V tom krizovém zmatku jsme se ani nedivili, že spousta fabrik změnila svůj sortiment a vyráběla místo klik ke dveřím respirátory a místo vysavačů dýchací přístroje. Během těch pár týdnů jsme si zvykli, že řada věcí je prostě jinak. A ani nás to nepřekvapovalo.

Jedna pracovní změna mě ale upoutala. Týkala se hospodských. Z televize, rádia i novin na nás vykukovaly zprávy, jak po desítkách jejich provozovny krachují a nepomůžou jim ani vládní programy Covid 2, Pětadvacítka či jak se všechny jmenovaly. Mezi tím vším najednou vyskočila informace, že výčepní jeli na chmelovou brigádu. Dokonce žádní obyčejní výčepní, ale ti nejlepší jaké v Česku máme. Aby si vydělali a  také aby poznali, jak těžká práce je spojená s pěstováním jedné ze základních surovin výroby piva, které je normálně živí.

Pěstitelé chmele potřebují na jaře velké množství brigádníků na zapichování chmelovodičů k jednotlivým rostlinám. Na tyto práce obvykle najímají brigádníky ze zahraničí. Vlivem nouzového stavu je letos sháněli v Česku. Protože výčepní jsou chlapi, kteří se práce nebojí a navíc měli nucené volno, sedmnáct mistrů svého řemesla se přihlásilo. „Hospody jsou pořád zavřené, chybí mi štamgasti i kolegové. Když se objevila možnost vyjet společně s dalšími výčepními na chmel, neváhal jsem a brigádu jsem hned vzal,“ vysvětlil ten krok jeden z nich. Pro chmelnici se prý rozhodli proto, že zůstanou stále u piva a že chmel je koření piva a jsou rádi, že mohou napomoci tomu, aby toho koření bylo i letos dost a měli na podzim co čepovat štamgastům.

Velké díky za to, pánové. Nejen vám, úplně všem, kteří se při pandemii postavili zrovna k  té práci, která byla zapotřebí.

PhDr. Alois Žižka, redaktor

Foto: Plzeňský Prazdroj

Stala se mi taková věc. Na doporučení jsem si koupila knížku, debut českého autora, který vydalo jedno z nejstarších nakladatelství v naší zemi. Byla jsem za knižní tip, který se tvářil zajímavě, ráda. Baví mě totiž objevovat díla méně známých autorů. Když zjistím, že jejich knížky stojí za to, obratem je doporučuju dál. Často jsem totiž i já tou, za kterou si druzí chodí pro radu, co si mají přečíst nebo jakou knihu mají koupit jako dárek.

Nadšení z nové knihy mi vydrželo přesně patnáct minut – tak dlouho trvalo, než jsem přečetla první dvě kapitoly, a uvědomila si, že mi nakladatelství prodalo román ve stavu nečtené první verze rukopisu. Držela jsem v ruce text plný překlepů a pravopisných i stylistických chyb. Kde mělo být mě, bylo mně, místo „ze zásuvky“ se telefon vyndával „se zásuvky“, do toho překlepy jako „prskaskance“ barvy a podobně. Chybějící čárky byly v porovnání s dalšími prohřešky proti českému jazyku i zásadám redakční práce vlastně jen zanedbatelná maličkost.

Ve čtení odbytého textu se mi z pochopitelných důvodů nechtělo pokračovat. Vlastně mi vadilo, že si někdo dovolil nám, čtenářům, takovou nekvalitu prodat. Nechat v románu spoustu chyb není o tom, že se někdo jednou špatně vyspal nebo zrovna neměl svůj den. Znamená to, že se během několika měsíců, kdy kniha vznikala, na svou práci vykašlalo hned několik osob – korektor, redaktor a možná i sám autor, který měl prostě text číst tolikrát, kolikrát bylo potřeba.

Poprvé v životě jsem se tak odhodlala v nakladatelství knihu reklamovat. Podle dTestu je totiž taková reklamace možná: „Faktické a gramatické chyby představují vadné plnění. Chybovost ovšem musí překračovat určitou rozumnou míru únosnosti…“

Reakce odpovědné redaktorky byla rychlá a vstřícná, jako kompenzaci mi korektně nabídla jakoukoli jinou knihu z e-shopu. Asi bych mohla mít radost, ale nemám. Je to vlastně takové smutné Pyrrhovo vítězství.

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Máme za sebou měsíc a půl podivného stavu, který zavinil covid-19. Dobře to s námi sehrál. Zpomalil, co se dalo, učí žít lidi pospolu a omezuje jejich pohyb. Najednou nemusíme všude být, všechno mít a něco si dokazovat. Na ústa jsme si nasadili roušky.
Sluníčko se na nás směje a my dýcháme přes ústenku. Když však vyrazíme do polí a hájů a jsme sami nebo se svými blízkými, můžeme ústa a nos uvolnit – a to je něco. Omamná síla čistého povětří, stromy, kvítka, vše voní o sto šest. Kdy jsme si naposledy uvědomili ono opojné víření kolem sebe. Nevím, jak vy, ale já se teď v lese cítím jako v pohádce. Dřív jsem to podobně nevnímala a vše přijímala bez poděkování. Dneska děkuju.
Když jsme byli s mužem o víkendu na procházce po brdských vršcích a nadšeně sledovali, kolik odstínů zeleně po týdnu přibylo, měli jsme zároveň pocit, že něco chybí. Trochu nás to zarazilo, než jsme přišli na to, že oblohu nekřižují velká ocelová monstra, která přepravují lidi i tovar z jihu na sever a z východu na západ. Letadla zmizela. Malá, velká, motorová i bez motoru. Nikde nic. Taky nám nad hlavami nekroužila rogala a nemíhaly se drony.
Zato pár orlů odhodlaně hlídal svůj revír a mocně vykřikoval, kdo že je tam pánem. Jiřičky honily mouchy a kosi hrdě pěli z plna hrdla. Byla to muzika odpolední, akorát tak k posezení na padlém stromu. Kousek od nás hrdě prošel srnec, bažant s družkou pospíchali na pole a po kmeni šplhala černá veverka. Idylka. Pak se ozvalo ťukání. Ne, to jsme nebyli my, neklepali jsme, aby nás les přijal, to on dělá bez klepání. Jen strakapoud kousek od nás léčil nemocný smrk. Za chvíli se rozezněl přímo koncert. Těch nemocných stromů je hodně, a tak ptáci bubnovali ze všech sil.
Bylo by dobré tu idylu moc nezkazit, až zase rozjedeme náš člověčí sprint. Ale teď se radujme, příroda neusnula na věky, a ještě nám, zlobivým dětem, pomůže.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Partneři

Diamant Expo

Tomáš Talián

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test