český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Dny, které jsem strávila u babičky, byly vystavěné z rituálů. Každé ráno mi udělala šípkový čaj do hrnečku se žlutým drakem a použitý pytlík schovala na odpoledne. Po snídani jsem se dívala, jak se češe. Byla to tajemná procedura sestávající z postupného tupírování, lakování a stáčení. Bylo na ni zapotřebí sedmnáct pírek, ale žádné z nich nebylo v hotovém účesu vidět. Zázrak! Pak jsme šly nakoupit a já musela nést tašku.

Doma jsem pomáhala s vařením a přesně ve dvanáct hodin za znělky Radiožurnálu jsme usedaly k polévce. Po obědě se četla pohádka. To byl samozřejmě můj nejoblíbenější rituál. Nejraději jsem si nechala předčítat ze Starých pověstí českých. Křeslo, ve kterém babička sedávala, mělo potah z šedivých dlouhých chlupů. Hladila jsem je jako koňskou hřívu a poslouchala O statečném Šemíkovi, Daliborovi a kněžně Libuši. Věděla jsem, že to nejsou jen obyčejné pohádky. Byla to historie našeho národa. Příběhy lidí, kteří nebojovali jen za sebe, ale za pravdu, spravedlnost a za nás za všechny.

Když jsem pak jela s rodiči na výlet do Prahy, museli jsme k soše Bruncvíka i na Vyšehrad. Tato místa pro mě byla důkazem, že všechno, o čem mi babička četla, je pravda. Když jsem se za studií dostala k článkům o sociální konstrukci národa, často jsem myslela na babiččinu knížku pověstí a říkala si, že svým dětem ničím takovým plést hlavu nebudu.

Ona knížka se však shodou náhod dostala mé dceři do rukou a okamžitě ji zaujala. Ať už z nostalgie či ze zvědavosti, co na ni řekne, jsem se dala do čtení. O statečném Šemíkovi se jí líbilo nejvíc, samozřejmě, stejně jako mně tenkrát. Příští sobotu jsme musely na Vyšehrad podívat se, odkud to ten Šemík skočil.

Vlastenectví už sice dnes není v módě, ale příběhy o odvaze, pravdě a spravedlnosti děti potřebují stejně jako dřív. Rituály přinášejí dětem pocit bezpečí a řádu. Dobré příběhy jim zase dodávají odvahu vypořádat se se vším, co by mohlo tento řád a bezpečí ohrozit. Nic víc nepotřebují.

MSc. Kateřina Vickers, redaktorka

Foto: Pixabay

Máme štěstí, že v našem domě v současné době pracují řemeslníci, kteří mohou být hodni tohoto označení. Nejde o žádná nemehla, která nadělají více škody než užitku. Práce je s nimi hned veselejší. Třeba jako nedávno, když jsme potřebovali vyměnit jakýsi drát v pojistkách.

Než jsme se ale k samotné práci dostali, muselo se chvilku počkat. Protože řemeslník už u nás doma byl několikrát, věděl, že musí dávat pozor na vstupní dveře, aby neutekl domácí mazlíček. Aby řeč nestála a protože byl vnímavý, zeptal se, kde se skrývá kocour tentokrát, že s ním ještě nikdy neměl tu čest. Zavedla jsem ho do obýváku, aby viděl vyboulenou deku na posteli. Vybouleninou byl kocour milující spaní v teple.

Elektrikář se podivil, že něco takového ještě neviděl, a začali jsme si povídat o různých libůstkách našich „spolubydlících“. Zajímavá je záliba jeho kočky, která má nejspíš dobrodružnou povahu. Když k nim do vesnice u Prahy přijel švagr z Náchoda, nepozorovaně vlezla do dodávky a nechala se v tichosti odvézt k švagrovi domů. Majitelům nezbývalo nic jiného, než se za milou číčou vydat a dopřát jí ještě jednu cestu, tentokrát s výhledem ven. Přece jen, chtěla-li na výlet tajně, nemohla se dívat z okénka. Při zpáteční cestě už jí nic nebránilo. Prý si ji velmi užila.

Díky sdílení veselých historek se z obyčejného vztahu zadavatel – objednavatel stala srdečnější záležitost. Nenadávali jsme na současnou geopolitickou situaci, ale „po sousedsku“ si poplkali o ničem. Možná by se nám jiní vysmáli, ale co když právě to „nic“ je opravdu důležité? Co myslíte?

Pro příjemné chvíle strávené nad stránkami týdeníku vám z aktuálního čísla doporučuji rozhovor s Popelkou Evou Hruškovou. Vyzpovídala ji Eva Procházková a nechyběl ani princ Jiří Štědroň. 

Mgr. Jitka Neureuterová, tajemnice redakce

Foto: Pixabay

V amerických filmech vídáme domovníky, které bychom nejraději adoptovali. Jsou vlídní, uctiví, chápaví, prozíraví, mají vrozený talent rozpoznat bídáka od poctivé duše a takt je jejich druhá přirozenost. Totéž se týká i filmových portýrů, recepčních, vrátných a všech podobných bytostí, které mají na starost klid a pořádek v nějakém domě či budově. O to smutnější bývají naše návraty do všedního života, kde na nás číhají nerudní mužové a ženy, obvykle působící dojmem, že jsou na světě jen proto, aby nás přistihli při činu. Charakter tohoto činu není nikdy přesně specifikovaný, ale my už dopředu víme, že bude náš čin hrozný a bezesporu s nedozírnými následky pochopitelně v náš neprospěch, pokud si nedáme pozor.

Nebezpečí číhá na každém kroku. Po Vánocích trousíme jehličí po chodbách, přetěžujeme výtahy, řádně si nečistíme boty, naše televize hraje příliš hlasitě a náš kotel hučí, nemáme umytá okna, vyhazujeme nevhodné odpadky, pronášíme do veřejných budov podezřelé předměty, chodí za námi nevhodné návštěvy, a pokud nám praskne voda, není podstatné, že máme zničený byt, ale že jsme ohrozili sousedy. V nočních hodinách příliš hlučíme ve společných prostorách a parkujeme naprosto nepřístojně. Naše psy by bylo nejlepší utratit a naše děti převychovat. Leckde vlastně vůbec nemáme co pohledávat a přesvědčit příslušného člověka o tom, že máme pro vstup do budovy pádný důvod, bývá někdy téměř nemožné.

Tito strážci klidu a pořádku jako by bděli dnem i nocí jen proto, aby nás mohli přistihnout při činu, nikoli aby převzali naši poštu, aby nám oplatili náš vlídný pozdrav či nás navedli do správného patra. Člověk by řekl, že stačí přesměrovat své kročeje a podobným individuím se vyhnout, ale číhají na nás všude. Těžko říct, proč právě tato profese v našich končinách přitahuje často tak nevlídné jedince, kterým působí radost vyvolávat v druhých strach. A tak nezbývá než chodit čím dál častěji do biografu, abychom nezapomněli, jaká byla původní podstata této bohulibé profese. 

Magdalena Wagnerová, spisovatelka

Foto: Pixabay

My, ženy, máme výchozí pozici pro podnikání znesnadněnou už jen prostým faktem, že jsme ženy. Pokud koketujeme s myšlenkou, že bychom si založily vlastní byznys, zpravidla si po plus minus dvaceti letech studií zkusíme chvíli pracovat pro někoho. Jako čísi zaměstnankyně. Je to logický krok.

Potřebujeme získat zkušenosti, mít jistotu, že nám každý měsíc přijde výplata, a dokážeme ocenit pevné pracovní zázemí, bez ohledu na skutečnost, jestli dostáváme stravenky nebo ne. Dost často také chceme zjistit, jak fungují firemní procesy, jaký typ šéfů a kolegů nám vyhovuje, nebo si jen prostě ověřit, jaká je naše cena.

Nemyslím ta, kterou nás při přijímacím pohovoru ohodnotil unavený personalista, ale naše cena v porovnání s ostatními. Když samy o sobě zjistíme, že za poloviční plat odvádíme dvojnásobný výkon co kolega, který jednou bude od státu pobírat vyšší důchod, protože je chlap, možná se v nás něco zlomí. Třeba to bude právě víra v sebe samé, co nám pomůže rozhoupat se a nastartovat vlastní podnikání. A vědomí, že nám už nic nebrání zkusit se vydat vlastní cestou. Tedy „nic“ z kategorie nejistot jako nedostatek zkušeností, strach, neznalost…

Současně však na scénu vstupuje faktor věku a našeho biologického předurčení. Zatímco zakládat firmu můžeme celý život, na založení rodiny máme jen omezený časový úsek. Není to sice Sophiina volba, ale musíme si vybrat. Když dostane zelenou podnikání, je potřeba se mu několik let intenzivně věnovat. Udržet si počáteční elán, najít spolehlivé zaměstnance, překonat těžkosti, nevzdat se…

A když pak jednoho dne zjistíme, že naše firma skvěle šlape, i když jsme třeba na dovolené, na pořad dne se konečně dostane i dovolená s přívlastkem mateřská. Pokud tedy po svém boku stále ještě máme partnera, který se nezalekl našeho pracovního nasazení. Už jen proto je každá mladá podnikatelka v mých očích hrdinka. Jednu takovou pro vás máme v aktuálním čísle.

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test