český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Není opisování jako opisování. Chceme-li si uchovat recepty na chutnou krmi z kamarádčiny knihy, kuchařku neukradneme, ale návody k přípravě si přepíšeme na listy papíru. Stejně si vypisujeme rady z časopisů či jiných tiskovin. Do školy jednoznačně opisování nepatří. Od první třídy přece všichni víme, že opisovat se nemá. Pokud paní učitelka nenakáže, že máme sdělení z tabule přepsat do žákovské knížky. A výpisky nejsou opisy. Nemůžeme do sešitu přepsat celou učebnici, naopak vytáhneme jen důležité a psaním se učíme.

Tady je všechno v pořádku. Jakmile se podepíšeme pod stať či diplomku, sdělujeme tím okolí, že slova jsme do vět a výstižného sdělení sestavili právě my. Samozřejmě lze užít výroků kohosi jiného, v tom případě ho však musíme uvést v poznámkách…

Ale už dost s návody, jak nenapsat plagiát. Prostě mě současný úprk za tituly nadzdvihuje. Chci-li jej získat, musím splnit podmínky, které jsou dané a neoddiskutovatelné. Nelze opsat práci někoho jiného a nejde zadat závěrečnou práci kamarádovi a vydávat ji za svou, byť bych zaplatil.

Školy ví, jak opisování odhalit, ale už jen to, že někdo něco podobného provede, mě rozčiluje. Takový rozumbrada a přetrhdílo by měl mít zakázaný přístup na veškeré školy a vzdělávací instituce, snad i ty pro třetí věk. Chápu, že dneska se kopíruje lehce. Stačí dvě klávesy a máme studii o kilometr delší. Je to víc než lákavé. Ale nemám-li co říct, bude lepší, když zůstanu zticha a nebudu krást. Opisování je totiž krádež!

Mezi českými politiky to vře. Plagiátorství rozpoutalo vlny nepřátelství. Jedni chtějí toleranci, druzí by raději opisovače upálili. A výsledek? Zatím v podstatě žádný. Jen asi někteří ministři a jejich náměstci a další vysoko stojící hlavouni urychleně prověřují vlastní diplomové práce, aby na svých postech vydrželi déle než jeden měsíc!

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Byla jsem v knihkupectví koupit tátovi dárek k narozeninám a stala se svědkyní z mého pohledu naprosto senzační situace, kterou, kdybych se nestyděla, bych si okamžitě vyfotila a veřejně sdílela na Facebooku nebo na Instagramu.

U regálu s knihami pro děti a mládež totiž seděly na zemi dvě kamarádky, tak jedenáct dvanáct let, nohy překřížené v tureckém sedu a četly si. Nikde žádný mobil ani tablet. Prostě jen knihy. Pohled na ně by jistě potěšil nejen všechny rodiče i prarodiče, ale i učitele, spisovatele nebo knihovníky. A radost udělal zřejmě i zdejším zaměstnancům, protože těm mladým čtenářkám nikdo neřekl, že se nesluší sedět v obchodě na zemi nebo že na ty knihy nemají sahat, když si je nechtějí koupit. Nechali je ponořené v příbězích, které si vybraly, a kolem nich mezitím normálně běžel náš zběsilý svět.

Spěchající zákazníci z regálů dost často bez rozmyslu lovili knihy s cedulkou bestseller – výbavu na dovolenou, kdyby náhodou byla nuda nebo třeba pršelo. Samozřejmě hlavně tituly z plakátů, kterými bývají oblepené eskalátory v metru a chodby obchodních center. Protože reklama je při výběru literatury odjakživa snazší vodítko než recenze.

Ti, co odjížděli na delší dobu, si raději přibrali ještě některý z tolik populárních knižních návodů na:  – šťastný život, – spokojenou duši, – úspěšnou kariéru, – štíhlejší tělo… Kdo měl vyřešené čtení, musel se ještě úspěšně vyhnout otáčivému regálu s plechovými hrnky, kde každý zahlédl ten s křestním jménem svého příbuzného (rychle zapátrat v paměti, jestli je potřeba uprostřed parného léta pro někoho hrnek na čaj – ne, není), u pokladny přibrat čokoládu s pětaosmdesáti procenty kakaa a nápisem „Miluji Tě“ za sto jedenáct korun, a pak už – snad máme všechno – alou na dovolenou!

A ty dvě holky si tam mezitím pořád četly… Tak si s naším časopisem sedněte někam, kde vás nikdo nebude rušit, a udělejte si při čtení stejnou pohodu jako ony!

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay 

Jsou prázdniny. Kouzelný čas. Jak jsme se na tohle období ve škole těšili. Jenže, týká se jenom dětí školou povinných? Kdepak. Vždyť je tak bereme všichni. Ty dva letní měsíce jsou časem prázdnin, i to tak říkáme. Dovolenou si stejně vybíráme nejčastěji právě o prázdninách, ať už kvůli dětem nebo že bývá nejtepleji anebo proto, že jsme tak zvyklí.

A tak ožívají kempy po celé republice, na řekách vidíme vodáky, po horách se valí turisté, každá rozhledna je plná lidí. Zoologické zahrady praskají ve švech, chaty a chalupy jsou obydlené i ve všední dny. V lese nepotkáme jen hajného, ale i sběrače borůvek a houbaře. Vlaky i městská doprava jezdí podle prázdninového jízdního řádu, kamenná divadla jsou zavřená, herce potkáme spíš na letních scénách či festivalech. V každém případě prázdninový čas je úplně jiný než zbytek roku.

Bohužel tak jako všechno, co je krásné, většinou rychle uběhne. Tedy, jsou ty naše české prázdniny krátké nebo dlouhé? Jako školáci jsme si dopředu spočítali každý den očekávaného volna. Zvlášť dobré bylo, když začaly už v posledních dnech června a když se do školy šlo třeba až třetího září. Víc než devět týdnů to stejně nikdy nedalo, ať jsme počítali, jak jsme počítali.

Co jinde v Evropě? Nemají je někde delší? Mají, ale je to spíš výjimka. Většina evropských zemí má prázdniny podobně jako my, dva měsíce. Nejhůř jsou na tom asi děti v Dánsku. Prázdniny jim začínají sice 25. června, ale končí už 10. srpna. To v Chorvatsku nebo Maďarsku opustí školáci lavice už v polovině června a zpátky se vracejí na začátku září. Takže dva a půl měsíce. V několika zemích je prázdninový čas dokonce tříměsíční. V Turecku od poloviny června do poloviny září. V pobaltských státech, tedy v Estonsku, Litvě a Lotyšsku, je mají v červnu, červenci i srpnu. Přejme jim to. Ostatně, myslím, že důležitější je, jak prázdninový čas prožijeme. S dobrými lidmi kolem sebe a v pohodě.

Miroslav Dittrich, místopředseda Rady pro rozhlasové vysílání a její mluvčí

Foto: Pixabay

Říkejte si, co chcete, osobně považuji bicykl, velociped, či jízdní kolo za jeden z nejkrásnějších vynálezů lidstva. Hned vedle elektrické kytary a mechanických hodinek, co se do nich nemusí strkat baterka. Uznávám, je to hodně subjektivní názor, a ta kytara z téhle trojice trochu vybočuje, protože potřebuje zásuvku a zesilovač, ale i ji poháním vlastní silou, prsty, a samotná elektřina by bez mého přispění byla k ničemu.

Nicméně zpět k bicyklu. Opřeme se do pedálů a jedeme. Nikam nelijeme žádný benzin. Nevyhlížíme, kdy už bude u silnice pumpa. Prostě si to svištíme a ještě provozujeme zdravý a příjemný pohyb. No, není to nádhera?

V minulých letech jsem si na červenec a srpen dokonce ani nekupoval kupon do tramvajenky. Po Praze je spousta cyklostezek... Teď mám tramvajenku celoroční, ale u osvědčeného letního režimu pokud možno zůstávám.

A kdy jízdní kolo vzniklo? Za předchůdce toho vynálezu by se dala označit Draisina Karla Draise vyráběná od roku 1817 v Německu. Ta se však ještě poháněla tím, že se cyklisté odráželi nohama od země. Tak to vidíte! Dnešní odrážedlo pro děti vlastně není ničím novým.

Šlapací kolo se poprvé objevilo v roce 1861 ve Francii. Nechal si je patentovat Pierre Michaux. Tenkrát kliky na šlapání mělo umístěné na předním kole. Nejezdilo asi příliš rychle, a tak o devět let později přichází na scénu vysoký bicykl s obrovským předním kolem. V roce 1879 sestrojil Angličan Henry J. Lawson „the Bicyclette“, u něhož se energie, kterou lidské nohy pohánějí pedály, přenáší za pomoci řetězu na zadní kolo. Přední i zadní kolo jsou opět stejné a rozdíl mezi tímto a dnešním bicyklem je již jen v materiálech a technických vychytávkách.

Tak. Za chvilku odešlu článek do redakce, vyměním prasklý drát u zadního kola a vyrážím za dobrodružstvím. A vám přeji též šťastnou jízdu.

Jaromír F. Palme, výtvarník a muzikant

Foto: Pixabay

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test