český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

„Bylo léto, horké léto, tak jak léto má být…“ Tuhle milou písničku, starou více než padesát let, jsem si v letních měsících prozpěvoval několikrát. Ano, to letošní léto bylo opravdu horké až tropické. Ukrýval jsem se před ním do stínu, kdekoliv jsem ho zahlédl, hodně pil a občas si i zazpíval, abych vedro nějak přežil. A také se těšil na večer, kdy byly venkovní i vnitřní teploty přece jen o něco nižší.

Večery jsem trávil buď sám, nebo s někým, s kým jsem potřeboval něco domluvit nebo si jen tak popovídat. Proto mě potěšilo, ba jsem se přímo zaradoval, když nedávno zavolal jeden známý a pozval mě večer v osm hodin do Borského parku, abychom se tam sešli a pověděli si, co kdo prožíváme. Takhle jsme to udělali už jednou, někdy předloni, a docela rád na to vzpomínám.

Asi hodinu před osmou jsem mu však musel zavolat a omluvit se, že nemůžu přijít, protože jsem musel náhle nutně odvézt jednoho člověka z Plzně k němu domů, třicet kilometrů za Plzeň. Po dvou týdnech mně onen známý zatelefonoval znovu a navrhl další termín. Bude to dnes (12. srpna) večer na stejném místě již za dvě hodiny. Ty mám zrovna volné a využívám je k napsání toho, co právě čtete. Slíbil jsem, že tentokrát určitě přijdu, a věřím, že nenastane žádná mimořádná překážka.

Na večer se těším ještě z jiného důvodu. Můj známý je totiž kouzelník. Mít přítele kouzelníka není úplně běžné, protože kouzelníků je nedostatek, zvláště těch dobrých, mezi které ho řadím. Až se s ním večer sejdu, poprosím ho, aby přičaroval déšť. Jsem docela zvědav, co udělá, i když to trochu tuším. Řekne mi asi, že na tohle jeho kouzla nestačí, že takovéto věci spadají do kompetence někoho jiného. Pak ještě dodá, abych se za déšť a příznivé počasí modlil, tím spíše, že jsem knězem, a nežádal po jiných nemožné věci. V tom mu dám za pravdu, za dobré počasí se modlím i tak, a věřte nevěřte, nejednou to zabralo.

Ano, takhle nějak bude dnes večer v plzeňském Borském parku probíhat náš rozhovor, alespoň si to myslím. Ale může to být třeba i úplně jinak, kdo ví? Nechám se překvapit. Úplně nejlepší by bylo, kdyby to mělo za následek, že si už zítra místo písničky „Bylo léto, horké léto“ zazpívám jinou, která je také hezká: „Prší, prší, jen se leje“.

Jiří Barhoň, kněz

Foto: Pixabay

Na dveře zaklepalo září, stromy vypadají podzimně už měsíc a zeleň všude doslova zmizela. Letos jsme se k otavám nedostali, ani být nemůžou. Babí léto se vybarvilo o měsíc dřív. Z vodních toků se stávají potoky a potůčky, rybníky se smrskávají do kaluží. Zdá se, že jsme urazili svým chováním paní Vodu. Zanevřela na nás a je jí buď moc, nebo málo. Nikdy akorát.

Slunce žhne a pálí. Neznám snad jediný den, kdy by pořádně zapršelo. Nemyslím návalové deště, co jsou hned pryč, nebo deset kapek z pidiobláčku, ale pěkný životadárný déšť. Jenže co se divíme, co by se paní Voda namáhala. Pořád dokola něco betonujeme a odvodňujeme, silnice stavíme… Kam zmizely mokřady, poděla se jezírka s vodní havětí? Zdá se, že o podvodním sladkovodním světě už budeme jen číst v obrázkových knížkách.

U nás za vsí kdysi bývala Louže – opravdová kaluž. Do onoho „ďolíku“ se sbíhala voda z okolního pole. Vytvořila se nádherná oáza, cíl odpoledních procházek. Kolem Louže normálně rostlo obilí. Nikomu dlouho nevadila, až se rozhodlo, že bude lepší ji na poli nemít. Chytrými zásahy zmizela. Ani rákosový doutník po ní nezůstal. Jen na jaře zbyla voda. Tedy pokud v zimě sněžilo. A tak voda, která neměla kam jít, vytvořila během krátké chvíle z obilného pole rýžové. Bohužel, rýži nikdo nezasadil!

Tak to bývá s naším novátorstvím dost často. Místo pomoci uděláme přešlap, ale neomluvíme se, nepřiznáme barvu. Naopak, na jednu hloupost nabalujeme další a další, aby si nikdo nevšiml, že jsme udělali chybu. Zapomněli jsme, že přiznání omylu je přínosem, na rozdíl od chvástání a předvolebních projevů.

Protože už je zase před volbami, obávám se, že budeme muset uraženou paní Vodu odprosit bez nařízení vedení. Nečekat, až se nějací radní na něčem domluví. Stejně jako všichni, kdo obnovují staré domy a dělají svůj kout, v němž žijí, hezčím. Však putovní výstava Má vlast o nich pěkně hovoří a je dobrým příkladem i pro ostatní. Tak se nechme inspirovat.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Během svých vysokoškolských studií jsem pendlovala mezi Moravou a Prahou výhradně po železnici, na které tehdy ještě neexistovalo konkurenční prostředí, což mě naučilo od cestování vlakem naprosto nic neočekávat. Od té doby považuji každou cestu, kdy na trati není výluka, pod kola neskočil sebevrah a já spolu s dalšími deseti cestujícími nestojím na jedné noze v chodbě u záchodu, za malý železniční zázrak. Tím, že nikdy nic nečekám, vlastně můžu být vždy jedině překvapena. Mile.

A přesně to se mi před časem stalo. Nastoupila jsem do vlaku vypraveného naším národním dopravcem a než jsme vyjeli ze stanice, pan průvodčí obešel kupé a ukázal nám, cestujícím, jak máme co nejefektivněji využívat klimatizaci. Přiznám se, že jsem z toho byla úplně paf! Čekala jsem po obou stranách vlaku okna dokořán a průvan, vedle kterého jsou i pověstné americké hurikány vlastně jen takové legrační meluzínky. Taky že ta okna budeme dalších dvě stě padesát kilometrů jako blázni pravidelně posouvat nahoru a dolů podle toho, jak má kdo ze spolucestujících citlivé uši. A ono ne! Prostě najednou tu byla klimatizace. Vuola la!

Z euforie, v rámci níž bych si v cílové stanici klidně nechala na předloktí vytetovat lokomotivu, prvorozeného syna pojmenovala Pendolino a své životní úspory bez váhání vložila do kilometrické banky, mě vytrhla čtyřčlenná rodina, která „přistoupila, prosím“, jak se říká železničním žargonem. Zatímco větřík uvnitř stále ještě příjemně pofukoval, dění v kupé nabralo rychlý spád. Cizí dcerka se zašklebila, že takový průvan teda ne, a máma, byť bylo venku rovných pětatřicet stupňů, přiskočila, a dekou připravenou do letadla zacpala všechny průduchy. Pořádně. Jako když v prosinci v horské chatě na Kvildě táhne pode dveřmi a vy už vážně nevíte, co s tím. A mně nezbylo, než si vzít náš časopis a udělat si z něj vějíř. Vy si jej ale raději přečtěte.

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Léto pomalu přechází v babí, škola už volá, ale turistická sezona ještě zdaleka nekončí. A tak mě napadá, jestli to letos zase bude Chorvatsko, vítězná země, do které pojede nejvíc lidí z České republiky na dovolenou. V posledních dvaceti letech tomu tak bylo, i když jednou vyhrálo pomyslný souboj Slovensko.

K Jaderskému moři odjede každý rok kolem osmi set tisíc lidí. Co nás tam tak táhne? Proč jsme si tuhle zemi oblíbili? Co je na Jaderském pobřeží tak zvláštního, že se tam desetitisíce lidí z Moravy i Čech tak často vracejí? Možná na pobřeží od Istrie až po Dubrovník nebo až po Ulcin v sousední Černé Hoře si každý může najít to, co mu nejvíc vyhovuje. Buď písčité rozlehlé pláže, nebo jen malé téměř zapomenuté zátoky. Hlubší vodu nebo pozvolný vstup do moře. Anebo skalnaté břehy s průzračnou vodou.

Ostatně fotografie z těch míst nelžou, barva vody je jako duha od světle zelenomodré, přes několik odstínů azurové až po temně modrou v největší hloubce. Na pobřeží svěže zelené borovice a cikády, které koncertují do noci.

Možná hraje roli i to, že Jadran není daleko a i po cestě je nač se dívat. Plitvická jezera nebo vodopády na řece Krka. Skály, kaňony, průzračné řeky a „prérie“ ve vnitrozemí. Na mnohých z těch míst se točily dnes už mýtické filmy o Vinnetouovi. Všelijaké dobroty v konobách a restauracích. Pljeskavica, čevapi, telecí játra, ryby, krevetky, anebo paštičáda. To je tradiční dalmatská specialita, která se podává většinou s noky. Je to vlastně svíčková, ale bez smetany. Večery v městečkách, v malých přístavech s plachetnicemi a rybářskými loďkami, romantická dalmatská hudba. Hluboké mužské hlasy zpívají o lásce, o srdci, o moři.

A místní lidé. Když jsme v Chorvatsku, jsme mezi nimi. Oni také přijíždějí k moři, na pláže, na dovolenou nebo na víkendy. Mají podobnou mentalitu jako my. Mluví jazykem, kterému víceméně rozumíme. Domluví se každý i bez angličtiny. To všechno dohromady vytváří jakousi atmosféru, pocit, dojem, vzpomínky. A zřejmě i touhu se vracet.

 

Miroslav Dittrich, místopředseda Rady pro rozhlasové vysílání a její mluvčí

Foto: Pixabay

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test