český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Říkejte si, co chcete, osobně považuji bicykl, velociped, či jízdní kolo za jeden z nejkrásnějších vynálezů lidstva. Hned vedle elektrické kytary a mechanických hodinek, co se do nich nemusí strkat baterka. Uznávám, je to hodně subjektivní názor, a ta kytara z téhle trojice trochu vybočuje, protože potřebuje zásuvku a zesilovač, ale i ji poháním vlastní silou, prsty, a samotná elektřina by bez mého přispění byla k ničemu.

Nicméně zpět k bicyklu. Opřeme se do pedálů a jedeme. Nikam nelijeme žádný benzin. Nevyhlížíme, kdy už bude u silnice pumpa. Prostě si to svištíme a ještě provozujeme zdravý a příjemný pohyb. No, není to nádhera?

V minulých letech jsem si na červenec a srpen dokonce ani nekupoval kupon do tramvajenky. Po Praze je spousta cyklostezek... Teď mám tramvajenku celoroční, ale u osvědčeného letního režimu pokud možno zůstávám.

A kdy jízdní kolo vzniklo? Za předchůdce toho vynálezu by se dala označit Draisina Karla Draise vyráběná od roku 1817 v Německu. Ta se však ještě poháněla tím, že se cyklisté odráželi nohama od země. Tak to vidíte! Dnešní odrážedlo pro děti vlastně není ničím novým.

Šlapací kolo se poprvé objevilo v roce 1861 ve Francii. Nechal si je patentovat Pierre Michaux. Tenkrát kliky na šlapání mělo umístěné na předním kole. Nejezdilo asi příliš rychle, a tak o devět let později přichází na scénu vysoký bicykl s obrovským předním kolem. V roce 1879 sestrojil Angličan Henry J. Lawson „the Bicyclette“, u něhož se energie, kterou lidské nohy pohánějí pedály, přenáší za pomoci řetězu na zadní kolo. Přední i zadní kolo jsou opět stejné a rozdíl mezi tímto a dnešním bicyklem je již jen v materiálech a technických vychytávkách.

Tak. Za chvilku odešlu článek do redakce, vyměním prasklý drát u zadního kola a vyrážím za dobrodružstvím. A vám přeji též šťastnou jízdu.

Jaromír F. Palme, výtvarník a muzikant

Foto: Pixabay

Jakmile zjara vylezou první sluneční paprsky, začínáme odkládat víc a víc svršků. Kdo by se pařil v roláku nebo upnutých džínách? Odhalíme kůži a necháme na ni dopadat blahodárné záření. Letos se do toho jaro pěkně opřelo a tak jsme šli z bundy rovnou do tílka. Zvolna přešlo do léta a zdá se, že vydrží až do podzimu.

Spolu s oblečením ale jakoby odcházely i zábrany a určitá dávka soudnosti. Co bylo dřív tabu, je dnes úplně normální, všechno se smí a to mě děsí. Nahota je všude kolem.

Ráda listuji ve starých časopisech a prohlížím si fotky z doby mojí babičky. V našem redakčním archivu se skrývá nejeden poklad. Často se vracím padesát let zpátky a prohlížím si dobové fotografie. Oblečení bylo proti tomu dnešnímu možná trochu nepraktické délkou i materiálem, přesto však mělo šmrnc, eleganci a úroveň. Vzpomínám si, když nastávající maminky nosily neprodyšné šatovky upnuté až ke krku a bříško neodhalily ani za nic. Stejně jako moje maminka. Psal se rok 1979 a netrpělivě jsem čekala, až přijde na svět sestřička. Bylo mi osm a ani jednou jsem neviděla maminčino bříško. Buď byla v šatech, nebo v noční košili, když večer vylezla z koupelny. A já si to tolik přála, jen ho zahlídnout…

Dneska se to nahotou všude jen hemží. Maminy vystrkují břicha na veřejnosti jakoby nic.

Stejně jako mladé holčiny, které se drží hesla „čím méně, tím lépe“.

Svět je jiný. Všechno je dovolené. Rozstříhané nohavice, švy z vnější strany oblečení, potrhané silonky za nemálo peněz… Vrcholem nevkusu jsou pro mě upnuté legíny, do kterých se nadbytečné špíčky nevejdou ani náhodou, a k tomu upnuté triko končící těsně nad pupíkem. To vídám často na dámách šedesát plus velikosti tři iks el.

Říkám si: jestli mě někdy za deset, patnáct let popadne touha se takhle nevkusně vystavovat a pohoršovat okolí, zastřelte mě!     

Renáta Šťastná, redaktorka a editorka

Foto: Pixabay

Léto láká k procházkám. Kdo by odolal. Též s manželem vyrážíme každý podvečer do lesoparku. Naše trasa se téměř nemění. Už víme, kdo je s námi na stezkách. Za téměř dva měsíce jsme vypozorovali, že v rámci trasy stojíme na poslední příčce pomyslného žebříčku. Jsme jen chodci, kteří ani sportovní oděv nemají. Klidně si to šinou v keckách, kraťasech a triku. A překážejí.

Nad námi stojí ti, co v rukách třímají nordické hole – mají pomůcku, už jsou za sportovce. Zdá se, že kdo nemá doma hole, sežene si děcko. Chodec s potomkem je okamžitě zařazen výš. Jenom nekráčí, on i běhá, protože robě zřídkakdy postojí a zásadně míří jinam, než by dospělý chtěl.

Na další příčce stojí pejskaři. Zodpovědní vedou svého čtyřnohého kamaráda na vodítku a sbírají exkrementy, nezodpovědní ho nechají lítat po okolí a dělají, že případnou hromádku nezaznamenali. Jsou za ochránce přírody. Bohužel absolutně nepřipouštějí, že se okolí může jejich hafana bát a věta: „On nic neudělá, je to takový mazel,“ moc klidu nešťastníkovi nepřináší, obzvláště když jde o dogu rozměrů telete.

Je to zvláštní, kterak se lidstvo dělí do sekt i při odpolední procházce. Ty příčky jsou zřetelné a tu a tam se obyčejný chodec docela strachuje, aby nebyl vypuzen z kruhu vyvolených.

A to nehovořím o těch, co místo procházky volí projížďku. Kolaři se prostě vyskytují naprosto všude. Nejen na cyklistických stezkách, ale i na těch chodeckých. Bez varování prosviští kolem opěšaných, zvoní o sto šest a mnohdy ani nepoděkují, když jim uhnou. Častokrát se na stezce pro pěší kráčejícímu zdá, že najednou zabloudil do pelotonu Závodů míru, jak se kolem něho míhají pestrobarevné dresy.

Rozhodně však není třeba se bát a ustupovat z vydobytých pozic. I když člověk stojí až na posledním stupínku, nemusí místo procházky volit gauč a televizi. Tam ho sice nikdo neohrozí, ale na zdraví mu to nepřidá.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Naši zákonodárci si před časem s hrůzou uvědomili, že si během jednoho z únorových hlasování zdražili jídlo v poslanecké kantýně a restauraci víc, než by vlastně chtěli. Ups! Za svíčkovou na smetaně poslanci od jara platili 86 korun. Malostranský kuřecí steak stál 74, kuřecí játra na slanině 43, květáková polévka 21 a palačinky se šlehačkou 25 korun. Za velkou desítku dali 17 a za vídeňskou kávu 13 korun.

Původně ceny vzrostly o padesát procent, teď ale půjdou mírně dolů – v řádech jednotek. Někteří poslanci totiž mají pocit, že to zvyšování cen v bufetu malinko přepískli! Nutno podotknout, že základní hrubý plat poslance je podle MF DNES 75,8 tisíce korun. My, voliči, jsme tak zase jednou získali unikátní možnost nahlédnout našim zákonodárcům skutečně až do žaludku. Podívejme se na to ale z jiné stránky.

Na záběrech z poslanecké sněmovny jsme zvyklí vídat, jak se řízci z různých politických stran vzájemně handrkují. Ano – z interpelací našich poslanců občas vzniká pořádná bramboračka. Čím víc se jich u řečnického pultu střídá, tím větší to bývá guláš, někteří tak už ze zkušeností vědí, že je lepší se nikam (a ničím) necpat a sedět jako knedlík. Protože úplně nejhorší je, když se někdo za každou cenu snaží ukázat, že není žádná šunka, ale nakonec sám sebe ještě zesměšní a vypadá jako šulánek. V tom je ta naše politická gastronomie opravdu nevyzpytatelná!

Tu a tam ve Sněmovně vypluje na povrch nějaká kachna, což je ale pořád lepší než čáp nebo cokoli s čápem spojené. Čápi nám totiž od jisté doby nejsou moc po chuti. My, diváci těchto sněmovních estrád, občas přirozeně máme strach, jestli náhodou ze sledování těchto divoce namíchaných mezistranických koktejlů nemůžeme mít halušky. Naštěstí máme televizní ovladače, které jsou ta nejúčinnější zbraň v situacích, kdy se nám dění na naší politické scéně prostě už začne zajídat… 

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test