český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Odmala mám ráda kolektivní hry. Hraje-li se v mém okolí například vybíjená nebo fotbal, ráda se přidám. Stejně tak jsem nadšená pro Člověče, nezlob se, Prší, Dostihy a sázky či Monopoly; to soutěživé ve mně zvítězí a vrhnu se do víru zábavy. Jsem od přírody soutěživá a těší mě si tímto způsobem uměle zvyšovat adrenalin, odhadovat strategii protivníka a pokud možno účinně na ni reagovat. Jenže různé povinnosti a okolnosti mi už dlouho nedovolují si podobným způsobem vyčistit hlavu.

Aby mi to nebylo líto, hraju už delší dobu dnes tolik oblíbenou únikovou hru po městě. Jenže mým protivníkem není reálná postava „nepřítele“, ale imaginární Dopravní podnik hlavního města Prahy, nebo magistrát téhož, případně jen městská část. A to soupeření podstupuju každodenně, protože každý den se musím pohybovat po městě zvaném Caput regni – matka měst. A nestačím se divit. Neustále si totiž musím klást zásadní otázku – dostanu se na místo určení včas a bez úhony tou samou tramvají, metrem, či jiným přibližovadlem, jako činím už řadu let? Nebo alespoň po svých? Ne vždy se mi dostane kladné odpovědi a hodnoty mého adrenalinu zůstanou v normě.

Jako nedávno. Vyrazila jsem z redakce předat nějaké podklady naší milé paní spolupracovnici a z pohodlné cesty tramvají a metrem, trvající celkem půlhodinu tam, se stal horor, za který by se nemusel stydět ani Stephen King. Připadala jsem si jako ve slavné písničce Pražského výběru. Akorát nám není hej. Ani Pražákům, ani cizincům, kterých je mi upřímně líto. Jako místní si vypomůžu znalostí topografie, mám své určité zkratky, cestičky, ale oni je mít, logicky, nemohou. Jenže to celé má jedno velké ALE, i s vykřičníkem…

Co když je to promyšlený způsob zainteresovaných podniků a státu, jak procvičit naše mozkové závity? Pořád přece čteme, že jako lidstvo degenerujeme a účinným lékem má být neustálá stimulace šedé hmoty mozkové… Proto: nehudrujme a buďme rádi, že o nás všichni tak hezky pečují!

Mgr. Jitka Neureuterová, tajemnice redakce

Foto: Pixabay

Dnešní úvodní slovo se nepsalo lehce. Zasáhla nás smutná zpráva: JUDr. František Talián po dlouhé nemoci ze středy na čtvrtek 15. listopadu odešel. Naše rodina a další podniky, kterým vládl, zůstaly bez přísného ale i štědrého majitele. Už nás nebude kárat za chyby a chválit svým specifickým způsobem za dobrou práci. Přesto věříme, že na naši práci dohlédne, že nás nenechá úplně bez dozoru. JUDr. František Talián Naši rodinu vlastnil téměř pětadvacet let. Zachránil skomírající týdeník, který ustál normalizaci a dokázal v nevlídném období přinášet lidem kousek duchovní útěchy a radosti. V době tržní se mu však tolik nedařilo. Za normalizace byl podpultovým zbožím. Dneska se málokdy na pulty dostane. V rodinách předplatitelů jej však čtou všichni, někde doslova celé vesnice. To JUDr. František Talián věděl a těšilo ho to. Byl pyšný na „svůj“ časopis. Dotoval vydání a věřil, že může týdeník udržet bez reklamy – sám a tak trochu proti všem. Za to mu patří veliký dík. Rád na stránky přispíval svými příběhy a zamyšleními, občas provokoval, jindy jen vyprávěl. Jeho příspěvky nikdy nezůstaly bez odezvy. Letošní rok jsme v březnu s panem majitelem prožili oslavu jeho sedmdesátin, pak s napětím očekávali, kdy dokončí editaci svých sebraných spisů. Psal od mládí – povídky, fejetony, eseje i verše. Dílo se v létě podařilo a velkolepý srpnový křest tří sbírek odstartoval jejich vykročení za čtenáři. Ostatně s uvedením knih na trh oslavila narozeniny – padesáté – i Naše rodina. Pak se silně přihlásila nemoc, kterou už pan doktor nepřepral. Čest jeho památce.

Za redakci PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

 

Celý svět v létě se zatajeným dechem sledoval záchranu malých thajských fotbalistů ze zatopené jeskyně. Šestiletý syn mé kamarádky, který trénuje v přípravce FK Štěpánov, si kvůli tomu dokonce vůbec neužil prázdninový výlet do Punkevních jeskyní… Tak moc se bál podzemí.

Za velkého mediálního povyku jsme do jihovýchodní Asie vyslali dvojici hasičů. Na pomoc. Ti dva dost možná museli vynechat přinejmenším jedno kolo soutěže v požárním útoku. Museli se nechat naočkovat. V letadle šprtali thajská slovíčka. Střídavě studovali návod k čerpadlům a technické parametry Muskovy miniponorky. Nebo také ne, jen si tak přemýšlím nahlas, respektive černě na bílém.

Mise udatných českých reků nakonec měla poměrně donkichotský průběh a cimrmanovský konec: za práh jeskyně se čeští hasiči vůbec nedostali. Ochutnali thajské nudle, poskytli rozhovor Blesku a letěli zpět domů. Dokonce neobdrželi ani státní vyznamenání za účast na služební cestě, což je zřejmě jen důsledek administrativní chyby.

To se prostě stane, je ovšem škoda, že jsme po jejich návratu do vlasti nedokázali nějak zúročit navázání kontaktu s thajskou stranou. Třeba při odchytu fauny, která nám poslední dobou dost nekoordinovaně pendluje republikou. Jen si to představte: nebylo by pěkné, kdyby nám Thajci pro změnu poslali na pomoc do Hlubočep nebo na Vsetínsko dva urostlé asijské lovce? Jeden by šel s kopím na mambu, druhý by holýma rukama lovil medvěda… a nakonec bychom podepsali dekret o doživotní interkontinentální spolupráci našich dvou národů. Ta představa je přinejmenším zajímavá.

V redakci jsme nicméně aktivně využili čas, který nám, novinářům, zbývá, než někdo konečně vyslyší přání pana prezidenta a postará se o naši fyzickou likvidaci, a udělali vše pro to, aby nám nic důležitého neuteklo a neuniklo. Užijte si čerstvou porci čtení! 

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Jsou informace, kterých si novináři moc nevšímají. Bohužel i takových, které se týkají výjimečných českých úspěchů. Jeden si letos už skoro mohou připsat naši veterináři. Od loňského června se všemožně snažili zastavit šíření závažného onemocnění divokých prasat, takzvaný africký mor. Když se nákaza objevila, byla v každém zpravodajství. Viděli jsme, jak se stavějí ohradníky, jak se myslivci i policisté snaží snížit stavy přemnožené černé zvěře, jaká opatření byla vyhlášena, aby nemoc nepronikla do chovů domácích prasat. Nyní, po půldruhém roce, se málem nedozvíme, že poslední nakažený kus byl odloven už v únoru! To znamená, že opatření, která veterináři loni přijali, se ukázala jako úspěšná. V jiných zemích, ve kterých se choroba také objevila, se to zdaleka nedaří.

Ostatně tradice vynikající práce veterinářů v českých zemích a na Slovensku je stará minimálně jako Československá republika. Veliký a ve světě dosud obdivovaný úspěch zaznamenali při likvidaci vleklého onemocnění skotu, brucelózy. Tato nemoc je přenosná na lidi a jen v posledních staletích měla na svědomí těžká onemocnění i předčasná úmrtí. První úspěchy měli veterináři už v meziválečném období, ale definitivně je zlikvidovat se zdaleka nepodařilo. Ještě koncem padesátých let trpělo v Československu příznaky brucelózy mnoho lidí, včetně veterinárních lékařů. Právě oni přišli s originálním řešením, jak se nemoci v celostátním měřítku zbavit. Nemá smysl uvádět odborné detaily. Šlo o celý soubor postupů a také organizačních opatření, včetně ochrany našeho území proti zavlečení nemoci ze zahraničí. Výsledkem bylo, že v roce 1964 mohli veterináři konečně oznámit, že nemoc je zlikvidovaná. Na rozdíl od řady jiných, i vyspělejších zemí.

Zkrátka jsou historické úspěchy, na které můžeme být právem hrdi. Nevím, jestli k nim přibude boj s africkým morem, ale měli bychom o takových věcech aspoň mluvit.

Miroslav Dittrich, místopředseda Rady pro rozhlasové vysílání a její mluvčí

Foto: Pixabay

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test