český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Je to zase tady. Lidé z velkých měst vyjíždějí na své chaty a chalupy. I moje rodina to tak dělá. Je to známka, že už je jaro. Však jeden můj známý z vesnice vždycky říká: Chataři se rojí, jaro je tady. Ale někdo prohlásí: Že se vám chce každý pátek balit, a pak zase v neděli vybalovat. Proč ne? Prostě se chce opustit velkoměstský shon, hluk, stres, prach. To je hlavní důvod, proč tisíce chatařů a chalupářů nechávají na konci týdne město za zády a míří do lůna přírody.

Dlouho se tvrdilo, že tuhle vášeň máme jenom my Češi. Že to nikde na světě není. Omyl. Je doloženo statistikami, že v chatařském vesmíru nejsme sami. Vedou Švédové, tam má víkendové sídlo celá čtvrtina domácností. Vlastnit nemovitost pro rekreační účely je zcela běžné i v Norsku a Finsku. Různé formy druhého bydlení jsou rozšířeny také ve Francii, Španělsku, ale také v Řecku a Chorvatsku. Tam se jedná většinou o domy u moře.

V České republice má chatu nebo chalupu něco přes dvanáct procent domácností. Ve srovnání se Švédy to moc není. Jsem přesvědčen, že u nás podléhá víkendové vášni mnohem víc lidí, než ukazují statistiky. Protože ještě máme zahrádkářské kolonie s domky, ve kterých zahrádkáři občas přespávají, nebo hausbóty a podobně. Nedávno mi jeden taxikář vyprávěl, jak se nemůže dočkat, až pojede na Sázavu. Má tam karavan, v něm jen kamínka a rybářské pruty. Však podél řek vidíme různé přístřešky, někdy docela dobře vybavené.

Když se projdete třeba kolem Nechranické přehrady, zjistíte, jak si lidé svá obydlí, která tam jsou celou sezonu, krásně vyšperkovali. Kytičky, bylinky, důmyslné věšáčky a tak. Češi mají prostě smysl pro útulnost.

A ještě něco. V posledních letech si lidé chalupy pronajímají. Na pár dní nebo na kus prázdnin. Mnohdy paradoxně i ti, kteří vlastní víkendové sídlo mají. Takže, trávit aspoň nějaký čas v druhém bydlení, je česká vášeň, kterou však mají i mnozí jiní Evropané.  A to nejdůležitější nakonec: jaro je tady.

 Miroslav Dittrich, člen Rady Českého rozhlasu

Foto: Pixabay

Nedávno jsme se s Magdalenou Wagnerovou a dvěma redaktory sešli na malé redakční poradě. Jednali jsme o knize, kterou Magdalena napsala a já ilustroval. Porada byla neformální, vedly se různé řeči a došlo i na sběratelství. Jsme oba dosti hovorní, ale tentokrát měla navrch Magdalena. A my se dozvěděli, že sběratelství je pro ni koníčkem i prokletím. Pak se řeč stočila k práci. Možná druhý či třetí den po téhle schůzce se mi téma sběratelství opět připomnělo.

„Kam jdeš s tou kytarou? Na zkoušku?“ zeptal se spolužák Matouš. Dlouho jsme se neviděli a teď jsem ho nečekaně potkal u východu z metra.

„Do opravny. Budou mi měnit nějaký pražce.“

„To ti udělají na počkání?“

„To ne. Nějakou chvíli to trvá.“

„Tak máš na nějakou chvíli s hraním utrum.“

„Mám těch kytar doma víc. Elektrických asi deset.“

„A to bydlíte pořád v tom mrňavým bytě?“

„Pořád.“

„Kam je, prosím tě, dáváš? Deset kytar?“

„Ono jich bude spíš dvacet. Ještě akustický, teda jako španělky, a taky mám dvě baskytary, šestistrunný banjo, mandolínu, dulcimer...“

„Netvrď mi, že na všechny hraješ...“

„Ale jo. Na některý pochopitelně víc, na některý míň... Každá má jiný zvuk, jiný dřevo, jinou historii.“

„Tam jde o dřevo? U elektrickejch? Já myslel, že když jsou elektrický...“

„I tam jde o dřevo. Struna, jak vibruje, tak rozechvívá dřevo, a to chvění se zase přenáší zpátky na strunu. A každý dřevo má jiný vibrace. Lípa zpívá, javor je vostrej...“

„Co na to tvoje žena?“

„Ta má dva akordeony, ale hlavně...“

„Jé! Promiň, mě támhle jede autobus! Dopovíš mi to jindy! Brnkni! Zajdeme na pivo!“ A byl pryč.

Doma mě přivítala žena.

„Jak ses měla?“ zeptal jsem se.

„Dobrý. Jsem trochu utahaná. Ale udělala jsem si radost! Koupila jsem si foťák. Přes inzerát. Starej, deskovej.“

„Hele, kolik máš vlastně foťáků?“

„Proč?“

„Jen tak...“

„Nevím. Je to důležitý?“

„Ne. Vůbec...“

Jaromír F. Palme, výtvarník a muzikant

Foto: Pixabay

Neznám nikoho, kdo by se netěšil na jaro. I v redakci jsme všichni celí natěšení. Když chybí sluníčko, jsme podráždění, unavení, nemocní a nic nás nebaví. Nejraději sedíme doma v teple, nemáme náladu a nejde ani tvořit. A to je pro psavce, jako jsme my, docela oříšek.

S prvními nesmělými paprsky postupně tajeme a odkládáme od čepic, rukavic a šál i kabáty a bundy. Zateplené vesty rychle vystřídají mikiny a svetříky. Lehký šátek však mnohá z dam na krku ponechá nejen jako módní doplněk, ale chvílemi to přece jen venku zazebe. Aspoň já to tak mám.

Dříve jsem chodila „holokrčka“ i v zimě a maminka mě za to hubovala. Dnes mám raději teploučko, takže šátek či šálka mě doprovázejí všude. Stačí, vidím-li za chladného počasí zbloudilého otužilce v krátkém rukávu, a je mi zima. A že jich nechodí málo!

Jednoho takového mám doma. Nevím, po kom to moje dítě má, ale nejraději nosí kraťasy a krátký rukáv bez ohledu na venkovní teplotu. „Synku, synku, za to ti klouby jednou nepoděkují,“ říkávám a najednou jsem jako moje maminka, která mě taky často nabádala k tomu či onomu. „Mně není zima,“ slyšela jsem snad tisíckrát. To si ještě povíme, myslím si...

Zimní období jsme pomalu a jistě překlepali. Pohrál si s námi velký mráz a nakonec přišla, takřka na poslední chvíli, i sněhová nadílka, z které bychom se bývali radovali spíš kolem Vánoc. Netrpělivě jsem očekávala ranní zpěv ptáků, sotva se vzduch oteplí a zasvítí sluneční paprsky, můj potěr se ztratí v davu šortkařů a já konečně vyměním teplé boty za kecky.

Už bylo na čase. S jarem přichází teplo, vůně, barvy a nová energie. S chutí a zhluboka se nadechujeme a vyrazíme vstříc novým dobrodružstvím. I já se těším, až se vypravím za novými příběhy. Už teď vím, že první jarní akcí bude 21. dubna historický festival v Libušíně u Kladna. Třeba se tam potkáme.

Renáta Šťastná, redaktorka a editorka

Foto: Pixabay

Občas se člověk stane nechtěně pozorovatelem, a byť ten okamžik není plánovaný, nakonec si jej vychutná. Třeba když pro někoho přijedete autem, ten není dochvilný a vám nezbude než čekat. Přihodilo se mi to nedávno. Zaparkoval jsem u jedné staré školy, o které mi kdysi dědeček vyprávěl nejrůznější historky. To však není podstatné, důležité je, že jsem stál před vchodem a neměl co dělat. Mé pozornosti nemohla ujít třída, která se vracela z nějaké akce.

Už se nedozvím, zda byli v kině nebo v divadle či na exkurzi. Klackovitě a dovádivě, jak to umějí jen dospívající, se blížili k mému vozu. První šli tři chlapci, duší zvědové, dobrodruzi, stopaři, spíše samotáři. Pak kráčeli další tři. Evidentně hvězdy malého kolektivu. Zvláště vysoký urostlý blonďák oblečený podle poslední módy měl sólo a perlil. Však jeho čtyři posluchačky kráčely hned za ním, anebo spíše tančily. Dívčiny, na kterých bylo na první pohled vidět, že se vyznají v nejnovějších trendech a že jsou skálopevně přesvědčené o svých půvabech i skvělé budoucnosti. Dlouhovlasá Twiggy, dobře stavěná brunetka, zajímavá Vietnamka a blondýnka à la Eva Herzigová.

Za dívkami, které se viděly na titulních stránkách magazínů, se spíše šourala šestice dalších, méně sebevědomých teenagerek. V nejnovějších trendech se na první pohled nevyznaly – anebo na výstřelky poslední módy jejich rodiče neměli. Navíc každá druhá měla pár kilo navíc. Celý školní průvod uzavírala trojice mladíků, kteří ve třídě nejspíš hráli druhou ligu. Drobný intelektuálek s brejličkami, tlouštík a pihatý zrzek.

Jak mají tyto děti jasně nelinkovanou budoucnost ve svých představách, říkal jsem si. Co ale bude za pár let? Ve které kanceláři bude největší krasavice vařit kafe? A nebude třídní guru třeba jednou jezdit s taxíkem? Tyto děti ještě nevědí, jaké život tropí hlouposti.    

Učitel, který šel s nimi, tu tam všechny pobídl k rychlejšímu tempu, pochopitelně že bez úspěchu, ale jinak je sledoval spíše nenápadně, aby nevyvolal nějaké nevhodné reakce – výbuchy smíchu, pubertální tanečky či oči obrácené v sloup. Znáte to.

Václav Žmolík, moderátor a publicista

Foto: Pixabay 

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test