český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

My, ženy, máme výchozí pozici pro podnikání znesnadněnou už jen prostým faktem, že jsme ženy. Pokud koketujeme s myšlenkou, že bychom si založily vlastní byznys, zpravidla si po plus minus dvaceti letech studií zkusíme chvíli pracovat pro někoho. Jako čísi zaměstnankyně. Je to logický krok.

Potřebujeme získat zkušenosti, mít jistotu, že nám každý měsíc přijde výplata, a dokážeme ocenit pevné pracovní zázemí, bez ohledu na skutečnost, jestli dostáváme stravenky nebo ne. Dost často také chceme zjistit, jak fungují firemní procesy, jaký typ šéfů a kolegů nám vyhovuje, nebo si jen prostě ověřit, jaká je naše cena.

Nemyslím ta, kterou nás při přijímacím pohovoru ohodnotil unavený personalista, ale naše cena v porovnání s ostatními. Když samy o sobě zjistíme, že za poloviční plat odvádíme dvojnásobný výkon co kolega, který jednou bude od státu pobírat vyšší důchod, protože je chlap, možná se v nás něco zlomí. Třeba to bude právě víra v sebe samé, co nám pomůže rozhoupat se a nastartovat vlastní podnikání. A vědomí, že nám už nic nebrání zkusit se vydat vlastní cestou. Tedy „nic“ z kategorie nejistot jako nedostatek zkušeností, strach, neznalost…

Současně však na scénu vstupuje faktor věku a našeho biologického předurčení. Zatímco zakládat firmu můžeme celý život, na založení rodiny máme jen omezený časový úsek. Není to sice Sophiina volba, ale musíme si vybrat. Když dostane zelenou podnikání, je potřeba se mu několik let intenzivně věnovat. Udržet si počáteční elán, najít spolehlivé zaměstnance, překonat těžkosti, nevzdat se…

A když pak jednoho dne zjistíme, že naše firma skvěle šlape, i když jsme třeba na dovolené, na pořad dne se konečně dostane i dovolená s přívlastkem mateřská. Pokud tedy po svém boku stále ještě máme partnera, který se nezalekl našeho pracovního nasazení. Už jen proto je každá mladá podnikatelka v mých očích hrdinka. Jednu takovou pro vás máme v aktuálním čísle.

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Každý výrobek má svou značku, logo. Podnik si na takovém logu zakládá. Zákazník ví, že označení znamená (nebo taky ne) kvalitu, jistotu a nebojí se daný výrobek koupit. Tak nějak by to mělo být. S některým výrobcem má kupující dobrou zkušenost, s jiným horší, ve výsledku by neměl být ošizen. Ví, že dobrá značka znamená vyšší objem peněz, ale i záruku, že předmět bude sloužit dobře a dlouho.

Ne všechny výrobky, které mají známé logo, jsou pravé. Značky se prostě falšují, pak se prodávají pod cenou a kupující kupodivu moc nereagují. Proč taky, vždyť se všechno poslední dobou brzy „kazí“ a musí se vyměnit. Opraváři nejsou. Výroba náhradních dílů se nevyplatí a oprava starého je nepřínosná. Zda to je či není ekologické, nad tím se moc neuvažuje. Nikdo to nespočítal, a když, tak výsledky zmizely v propadlišti informací. Současnost hrne na jednotlivce záplavu zpráv. Co byla pravda ráno, večer neplatí. Proč tedy vyhledávat osvědčené značky, které nemají delšího trvání? Nějak všechno klouže spirálou dolů.

Domnívala jsem se, že u potravin se ještě lze na logo firmy spolehnout. Ale ani tady neplatí nic, jak by kupující chtěl. Na obalech se najde spousta informací, které se bez lupy a slovníku naučného nerozluští. Ví se naprosto přesně, co všechno může v té malé krabičce, kelímku, sklence být. Kupující se tedy rozhoduje podle nejvýraznějšího obrázku – loga.

Ovšem většinou stejně ostrouhá. Obchodní řetězce totiž mají vlastní řadu produktů, třeba mléčných, s vlastním logem. Bez obav si koupíme jogurt s osvědčeným označením. Až doma s lžičkou v ruce zjistíme, že je někde chyba. Teprve tehdy, podrobným studiem obalu, dojdeme k závěru, že produkt konkrétní značky byl vyrobený v úplně jiném městě, tedy i podniku, než jsme očekávali. A tam asi mají jiné mléko, vodu, přísady... Když si tedy budeme chtít pochutnat jako dřív, nesmíme sledovat jen logo, ale je třeba zkontrolovat i místo vzniku. Věděli jste to? Já do minulého týdne ne!

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Jako malá holka jsem byla skálopevně přesvědčená, že ze mě bude něco výjimečného, až vyrostu. Budu hrát princeznu v pohádce, napíšu knížku hodně podobnou Janě Eyrové, nebo budu zpívat v Televarieté. Před očima jsem měla cílovou pásku, kterou až jednou přetrhnu… sesypou se mi na hlavu zlaté hvězdičky, kolem dokola se rozhoří prskavky a já budu po zbytek života odpočívat na růžovém obláčku a upíjet brčkem tekuté štěstí.

Byla jsem si jistá, že mám mnoho talentů, stačí jen vybrat ten největší. Zkoušela jsem nadšeně jeden za druhým. Dobře jsme se učila, chodila do hudebky, na výtvarku, na sbor a na tancování. Rodiče na mě byli hrdí, učitelé mě chválili. Na gymplu mě však pocit výjimečnosti ze dne na den opustil. Moje talenty nestačily. Z barevného nadšení pro věc se stal šedivý ulepený závod, ve kterém cílovou pásku přetrhl většinou někdo jiný. Rozhodla jsem se však nepolevit, abych se dostala alespoň na nějakou pořádnou vysokou školu. Nakonec jsem před své jméno přidala tři písmenka a tečku, naučila se plynně dvěma jazyky, angažovala se, kde se dalo, pracovala do úmoru a pomáhala lidem v nouzi. Pak jsem si začala plnit i své literární touhy. Ale vždycky, když jsem nějakou cílovou pásku přetrhla a chtěla si na chvilinku pohovět na obláčku a usrknout tekutého štěstí, na horizontu jsem uviděla novou pásku. A přitom už mě tak strašně bolely nohy…

Jim Carrey řekl: „Myslím, že každý by se měl stát bohatým a slavným a získat všechno, co chtěl, aby mu došlo, že to není odpověď.“ Sice jsem nic výjimečného nedokázala, nejsem ani bohatá, ani slavná, ale začíná mi být jasné, že když budu takhle pokračovat dál, nebudu mít nikdy dost. Naštěstí mám mnoho jiných věcí, o kterých se mi nesnilo: skvělého manžela a dvě malé holčičky. Za letních večerů sedávám s dcerami pod jabloní na velké houpačce a zpívám jim. Někdy nám paprsky slábnoucího slunce vykouzlí na obličeji mihotavé zlaté hvězdičky a holky je chytají. Dívám se na ně a zajíkám se při tom tekutým štěstím.

MSc. Kateřina Vickers, redaktorka

Foto: Pixabay

Začal půst, doba přípravy na velikonoční svátky, kdy si tradičně křesťané něco odříkají a odpírají, aby se duchovně připravili na slavení největšího svátku církevního roku. V aktuálním čísle se o křesťanské praxi postu, historii a současnosti dočteme více, ale i si můžeme položit otázku: Má odříkání nějaký smysl i mimo duchovní rámec křesťanské praxe?

Když sleduji, jak se ze všech koutů valí reklama, která se snaží přesvědčit, že se musíme doslova ukonzumovat k smrti, přijde mi až otravná. Proč jsem neustále přesvědčován, že pokud si nekoupím to, či ono, je můj život neúplný?

Vedle toho naopak můžeme často v novinách číst, kolik potravin se zbytečně vyhodí, jak naše společnost plýtvá vodou, energií a mnoha dalšími věcmi. Spotřebovávat víc, než potřebuji nebo dokonce víc, než si mohu dovolit, to je jeden z velkých „hříchů“ dneška.

Už několikrát jsem ve svém okolí viděl případy, kdy nesoudný konzum dovedl člověka do dluhové pasti. V tomto ohledu může být postní doba časem zamyšlení úplně pro všechny, ať už se připravují na Velikonoce v jejich duchovním smyslu, nebo jim prostě jenom záleží na zdravém a odpovědném životním stylu.

Svatý Ambrož Milánský jednou napsal, že každý opojný nápoj nazýváme „žíznivým“, protože žízeň nehasí, ale jenom vyvolává další. Pojďme letošní postní dobu využít a během ní se zamyslet, kolik z věcí, které si kupujeme, užíváme a konzumujeme slouží k naplnění opravdové potřeby a kolik z nich je jenom pomyslný opojný nápoj, který vede k větší a větší žízni.

Součástí křesťanské praxe postu vždycky bylo, že peníze ušetřené za drahé a nákladné potraviny jsou věnovány na dobročinný účel. To je druhá rovina, která nás může inspirovat – starost o lidi. Zamysleme se, koho ze svých blízkých jsme třeba dlouho nenavštívili nebo nepotěšili, a napravme to.

Petr Jan Vinš, redaktor

Foto: Pixabay

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test