český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Neznám nikoho, kdo by se netěšil na jaro. I v redakci jsme všichni celí natěšení. Když chybí sluníčko, jsme podráždění, unavení, nemocní a nic nás nebaví. Nejraději sedíme doma v teple, nemáme náladu a nejde ani tvořit. A to je pro psavce, jako jsme my, docela oříšek.

S prvními nesmělými paprsky postupně tajeme a odkládáme od čepic, rukavic a šál i kabáty a bundy. Zateplené vesty rychle vystřídají mikiny a svetříky. Lehký šátek však mnohá z dam na krku ponechá nejen jako módní doplněk, ale chvílemi to přece jen venku zazebe. Aspoň já to tak mám.

Dříve jsem chodila „holokrčka“ i v zimě a maminka mě za to hubovala. Dnes mám raději teploučko, takže šátek či šálka mě doprovázejí všude. Stačí, vidím-li za chladného počasí zbloudilého otužilce v krátkém rukávu, a je mi zima. A že jich nechodí málo!

Jednoho takového mám doma. Nevím, po kom to moje dítě má, ale nejraději nosí kraťasy a krátký rukáv bez ohledu na venkovní teplotu. „Synku, synku, za to ti klouby jednou nepoděkují,“ říkávám a najednou jsem jako moje maminka, která mě taky často nabádala k tomu či onomu. „Mně není zima,“ slyšela jsem snad tisíckrát. To si ještě povíme, myslím si...

Zimní období jsme pomalu a jistě překlepali. Pohrál si s námi velký mráz a nakonec přišla, takřka na poslední chvíli, i sněhová nadílka, z které bychom se bývali radovali spíš kolem Vánoc. Netrpělivě jsem očekávala ranní zpěv ptáků, sotva se vzduch oteplí a zasvítí sluneční paprsky, můj potěr se ztratí v davu šortkařů a já konečně vyměním teplé boty za kecky.

Už bylo na čase. S jarem přichází teplo, vůně, barvy a nová energie. S chutí a zhluboka se nadechujeme a vyrazíme vstříc novým dobrodružstvím. I já se těším, až se vypravím za novými příběhy. Už teď vím, že první jarní akcí bude 21. dubna historický festival v Libušíně u Kladna. Třeba se tam potkáme.

Renáta Šťastná, redaktorka a editorka

Foto: Pixabay

Občas se člověk stane nechtěně pozorovatelem, a byť ten okamžik není plánovaný, nakonec si jej vychutná. Třeba když pro někoho přijedete autem, ten není dochvilný a vám nezbude než čekat. Přihodilo se mi to nedávno. Zaparkoval jsem u jedné staré školy, o které mi kdysi dědeček vyprávěl nejrůznější historky. To však není podstatné, důležité je, že jsem stál před vchodem a neměl co dělat. Mé pozornosti nemohla ujít třída, která se vracela z nějaké akce.

Už se nedozvím, zda byli v kině nebo v divadle či na exkurzi. Klackovitě a dovádivě, jak to umějí jen dospívající, se blížili k mému vozu. První šli tři chlapci, duší zvědové, dobrodruzi, stopaři, spíše samotáři. Pak kráčeli další tři. Evidentně hvězdy malého kolektivu. Zvláště vysoký urostlý blonďák oblečený podle poslední módy měl sólo a perlil. Však jeho čtyři posluchačky kráčely hned za ním, anebo spíše tančily. Dívčiny, na kterých bylo na první pohled vidět, že se vyznají v nejnovějších trendech a že jsou skálopevně přesvědčené o svých půvabech i skvělé budoucnosti. Dlouhovlasá Twiggy, dobře stavěná brunetka, zajímavá Vietnamka a blondýnka à la Eva Herzigová.

Za dívkami, které se viděly na titulních stránkách magazínů, se spíše šourala šestice dalších, méně sebevědomých teenagerek. V nejnovějších trendech se na první pohled nevyznaly – anebo na výstřelky poslední módy jejich rodiče neměli. Navíc každá druhá měla pár kilo navíc. Celý školní průvod uzavírala trojice mladíků, kteří ve třídě nejspíš hráli druhou ligu. Drobný intelektuálek s brejličkami, tlouštík a pihatý zrzek.

Jak mají tyto děti jasně nelinkovanou budoucnost ve svých představách, říkal jsem si. Co ale bude za pár let? Ve které kanceláři bude největší krasavice vařit kafe? A nebude třídní guru třeba jednou jezdit s taxíkem? Tyto děti ještě nevědí, jaké život tropí hlouposti.    

Učitel, který šel s nimi, tu tam všechny pobídl k rychlejšímu tempu, pochopitelně že bez úspěchu, ale jinak je sledoval spíše nenápadně, aby nevyvolal nějaké nevhodné reakce – výbuchy smíchu, pubertální tanečky či oči obrácené v sloup. Znáte to.

Václav Žmolík, moderátor a publicista

Foto: Pixabay 

Jednou by o tom Janek Ledecký mohl napsat muzikál! Řeč je samozřejmě o famózním olympijském úspěchu jeho dcery Ester, která na OH získala zlato ve dvou různých sportovních disciplínách. Na lyžích vyhrála super-G, na snowboardu zase paralelní obří slalom. Tento úvodník píšu pár hodin po zisku jejího druhého zlata, vy ho ale čtete s několikadenním zpožděním a možná je to dobře. Příběh zlaté olympijské medailistky bude společností rezonovat o to déle.

Zpět ale k tomu muzikálu. Vidím tu jasnou návaznost na jiné domácí hudební projekty. Co byste řekli na muzikál s názvem: „Ester z Pchjongčchangu“? Nebo údernější „Ester Rozparovač“ či „Ester Mydlář“? Trošku mystické „Tajemství Ester Ledecké“? Nebo poetickou „Ester s kaméliemi“? A co takhle „Obraz Ester Ledecké“, hudební projekt z dílny otce a syna Ledeckých?

V hlavní roli by Ledeckou mohla alternovat Monika Absolonová s Míšou Noskovou. Otázkou je, jestli by mohly mít lyže seřízené na stejnou váhu a zda se dokážou domluvit, kdo bude mít kdy snowboard. Na konkurz do role bratra Jonáše by autoři muzikálu mohli pozvat třeba Tomáše Ortela nebo rappera Řezníka. Prostě někoho, kdo není v branži českých vulgarit úplným nováčkem.

Zkoušky by probíhaly o zimních prázdninách ve Špindlu. Možná by tam mohla být i premiéra s tím, že reprízy muzikálu by se následně přesunuly na další místa v ČR. Hrálo by se na Letních Shakespearovských slavnostech nebo na otočném jevišti v Českém Krumlově – v dnešní době, kdy je v lednu teplo a v červenci zima, by nebyl až takový problém uvést „Ester z Pchjongčchangu“ třeba 4. července kousek od místa, kde právě vodáci sjíždí Vltavu. Hlavním mediálním partnerem projektu by byla samozřejmě Česká televize. Co myslíte? Janek Ledecký by to mohl přinejmenším zvážit! A my ostatní si zatím můžeme broukat jeho píseň „Září hvězda září“ a držet Ester Ledecké palce, aby se její sbírka medailí i nadále rozrůstala…

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay 

Když si občas zalistuji v kalendáři, říkám si, jak máme krásná jména měsíců. A vůbec, myslím si, že celý koloběh roku bereme nejvíc právě podle nich. Víc, než třeba podle dnů nebo týdnů. Vždyť spíš řekneme: už je tady duben, ten březen tak utekl. Než abychom si povzdychli, to uteklo těch jedenatřicet dnů. Prostě měsíce jsou pro nás důležité. A ta jména: leden, květen nebo listopad. Je dobře, že jsme si ony názvy ponechali. Každý z nich něco říká.

Představte si, jak by to vypadalo v pohádce O dvanácti měsíčkách. Vedle Septembra by seděl Oktobr a vedle něho Novembr nebo jak by se v češtině říkalo a psalo.

My Češi nejsme jediní, kteří si ponechali své původní názvy měsíců. Třeba polsky se některé jejich měsíce jmenují podobně jako naše. Jen duben je květen (kwiecień) a v květnu mají máj. Chorvatská jména měsíců prozrazují společný slovanský původ. Ale pozor v létě u moře, neboť červenec je u Chorvatů srpanj. Na podzim pak říjen je listopad a našemu listopadu říkají studeni, docela výstižné, ne?

Nejde však jenom o názvy. Také se mi líbí, že měsíce jsou různě dlouhé. A zdá se mi roztomilé, když zjistím, že i mnohý dospělý hned neví, kolik dnů má ten či onen. Přitom jsou na to různé pomůcky. Jako dětem nám říkali, že máme dát obě ruce vedle sebe. Malíček levé ruky označuje první měsíc, leden. Mezera mezi prsty je únor, pak prsteníček představuje březen a mezera duben. Dál to vychází tak, že dva ukazováčky vedle sebe znamenají červenec a srpen, oba měsíce dlouhé. Což je dobře, jako školáci jsme si libovali. Každý den prázdnin je dobrý!

Anebo nejkratší měsíc, únor. Zlobí nás asi nejvíc, protože jednou za čtyři roky je přestupný rok, a to má únor devětadvacet dnů. Vzpomínám si, jak jsem se kdysi v tanečních seznámil s  dívkou právě 29. února. Smáli jsme se, že výročí seznámení budeme slavit jenom jednou za čtyři roky. Jenže neuplynuly ani čtyři měsíce a ona už chodila s jiným. S ním to mohla slavit každoročně, jen do dneška nevím, kolikrát se jim to podařilo. Ani to vědět nechci, protože já mám výročí se svou ženou v dubnu, a letos už devětatřicáté.

Miroslav Dittrich, člen Rady Českého rozhlasu

Foto: Pixabay

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test