český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Kdybych se měla přihlásit k nějakému filozofickému směru, jednoznačně bych volila racionalismus. Když lidé jednají racionálně a věci mají svou logiku, cítím se tak nějak jistěji. Mám prostě ráda, když rozum hraje první housle. Můj racionalismus se projevuje tím, že věřím spíš v nic než v něco. I když… možná to zase tak úplné nic není.

To, v co věřím, bych s trochou nadsázky mohla pojmenovat jako knižní determinismus. Neustále mám rozečtenou nějakou knihu a často mám pocit, že načasování, s jakým ke mně ten který titul přichází, jednoduše není náhoda. Mluvím hlavně o beletrii, ne o knihách osobního rozvoje nebo motivačních příručkách. Uvědomuju si to nejčastěji v situacích, kdy se v mém životě děje něco nestandardního. Velmi často se pak přistihnu u toho, že se v knize, kterou čtu, „náhodou“ objeví odstavec nebo věta, kterou právě potřebuju slyšet.

Může jít o úryvek z rozhovoru dvou postav, vnitřní monolog knižního hrdiny nebo popis konkrétní situace, nápadně podobné té mojí. Stejně tak se ale může jednat o naprostou banalitu. Pár slov, kterým bych za jiných okolností nepřikládala žádnou váhu, ale dnes jsem přesvědčená, že snad autor napsal celý příběh jen kvůli nim a vesmír mi je ve spojení s PPL urgentně dopravil na noční stolek. Nebo taky ne. Jsou to vlastně taková zašifrovaná sdělení a dost možná nejen pro mě.

Jsem přesvědčená, že na každého čeká v knize, kterou právě čte, nějaký vzkaz. V případě tištěné knihy černý na bílém, v případě e-knihy černý na integrované LED diodě. Obyčejně přijde sám, aniž bychom se nadřeli s hledáním. My, Češi starší patnácti let, prý průměrně denně věnujeme čtení třicet jednu minutu, podle statistického vzorku tak máme každý den přibližně půlhodinu na to najít bezděčně odpovědi na otázky, které se nám honí hlavou.

Březen jako měsíc zaslíbený knihám tak nabízí ideální příležitost otestovat, zda to funguje.

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Díky kolegyni jsem se před nedávnem dozvěděla, že v týdeníku pracuju už pět let. Pěkně to uteklo, přitom mám pocit, že jsem přišla do redakce předevčírem. Ale stejné pocity mívá každý z nás. Život je velký koloběh.

Odmala se osud odvíjí v kruhu a točí se jako kolovrátek. Podle ročních období je pořád se nač těšit. Zprvu si to jako děti neuvědomujeme, vlastně jenom máme radost, že nasněžilo a může se sáňkovat, že roztálo a může se skákat v blátě, že vyschlo a může se k vodě, že zapršelo a může se na houby. Malý capart poskakuje mezi ročními dobami a věří těm velkým, že to takhle půjde stále stejně dál.

Pak přijdou školní povinnosti. To už se plní úkoly a brzo se vstává. Kdo tohle nezvládne, dobře se nenaučí pravidlům, nemá posléze šanci. Bez pracovní morálky, jejíž základ se vytváří už na školách, je to svízel. Alespoň pro někoho. Ale stále život běží jako kolovrátek, klapající a vytvářející jednu nitku za druhou, ze které se tká plátno osudu.

Když protančíme školami, někdo jen základní, další středními, udatní i vysokými, zapojíme se do pracovního procesu. A tady se z kolovrátku stane mlýn. Semele, co má v dosahu, občas místo mouky i cosi poláme. Nejhůře je, když kolo neúprosně točí a na ubohého jedince nebere ohled. Nelze se nechat semlít, nekoukat doleva doprava, občas je potřeba kolo zastavit a pořádně je promazat, aby mohlo pokračovat dál. Tu a tam je třeba se nadechnout. Pokud člověk nezastaví a nenarovná se, hrbí se před potížemi, brzy se smekne a už se nic netočí. Absolutní vyčerpání však není cílem.

Pět let, krásných, plných zážitků, setkání a hezkých čtenářských dopisů. Sem tam se něco nepovedlo, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí. Mnohé se brzy napravilo, a to je dobře. Hlavní je, že pořád klapeme jako kolovrátek, celá redakce, ještě jsme se nesemleli a ani to nehodláme dopustit. Tak ať nám to společně klape, nemyslíte?

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Znáte ten pocit, když musíte najednou vykročit do neznáma? Leží před vámi něco, co jste dosud nedělali, životní změna, nová práce nebo nové povinnosti a vás svírá obava. Trochu jako parašutista ve dveřích letadla, který má poprvé vykročit do hloubky pod sebou. V hlavě ví, že je všechno správně připraveno, že by všechno mělo jít podle plánu, ale přesto mu srdce tepe jako o závod. Jak asi tepalo pánům Hanzelkovi a Zikmundovi, které si připomínáme v čísle 8, když z těsně poválečného Československa vyráželi na svou první několikaletou pouť po divokých, někdy nebezpečných, jindy nepřátelských krajích Afriky a Jižní Ameriky? Jistě také pociťovali neklid. Oni se ale – stejně jako ten náš pomyslný parašutista – odhodlali onen krok udělat. A my si jich proto dnes vážíme a připomínáme si je.

Dnešní doba přináší mnoho nového. Svět se stal jednou velkou vesnicí, během několika málo minut slyšíme a vidíme zprávy z druhé strany zeměkoule, v jedné ulici si můžeme často dát po sobě vietnamské rolky, turecký kebap i americký hamburger. A co teprve technologie! Vždyť mnohdy s překotným vývojem techniky nedokáží držet krok ani příslušníci nejmladší generace, tak co teprve ti, pro které ještě nedávno byl počítač, e-mail a mobilní telefon zvláštní a možná trochu podezřelá novinka.

Bylo by snadné nechat se vším tím novým a nezvyklým, co dnešní doba a společnost přináší, převálcovat. Ale ruku na srdce – nestačil by někdy možná jenom ten jeden malý krok do neznáma, z naší komfortní zóny, ochota, otevřít se novým věcem? Někdy mi dělá starosti, když vidím, jak se teskní po „starých dobrých“ časech, jako by snad tahle nostalgie měla být hrází proti všemu novému, které nám přináší obavy. Kdyby takhle smýšleli pánové Hanzelka a Zikmund, asi by nikdy nikam nevyjeli. A náš parašutista by zůstal na palubě letadla, ve zdánlivém bezpečí, ale nikdy by nepoznal tu radost mezi oblaky. A to by byla škoda. 

ThDr. Petr Jan Vinš, redaktor

Foto: Pixabay

Tentokrát bych vám rád vyprávěl, jak nás navštívila na sklonku roku, v čase adventu, rodinná přítelkyně z Rakouska. Přijela si užít předvánoční Prahu. Byly to jen tři dny naplněné procházkami, posezeními doma i v kavárnách a restauracích a samozřejmě i nakupováním dárků. Bylo to pro nás moc zajímavé. Nejen díky ní, je to báječná dáma původem z Norska, vtipná, vzdělaná a zábavná. Ale my si užívali i naši zemi a najednou jsme ji viděli úplně jinýma očima.

My, Češi, jsme zvyklí stále si na něco stěžovat a na ledacos i nadávat. Média jsou plná negativních zpráv, a když se potkají dva našinci, většinou vzájemně láteří. Optimismus se moc nenosí. Nebo se to snad s mladou generací, která poznala svět, už změnilo? Mohu totiž místopřísežně odpřísáhnout, že všechno, co jsme si s naší přítelkyní usmysleli, se povedlo: Obsluha v obchodech byla příjemná, i číšníci v restauracích a kavárnách byli milí, ochotní, mluvili anglicky, jídlo chutnalo báječně. Zejména v restauraci s výhledem na Hradčany, kam jsme ji vzali na zvlášť slavnostní večeři. Tak si naše kamarádka pobyt opravdu užila. Byla nadšená ze všech těch starých domů a kostelů, okouzlil ji Pražský hrad s katedrálou svatého Víta, a protože je zpěvačka, prostě musela vidět Národní divadlo, Rudolfinum a divadlo Stavovské, ve kterém dirigoval její milovaný Mozart. Je totiž ze Salzburgu, kde se Wolfi narodil.

S radostí mohu konstatovat, že procházky s ní pro nás byly zjevením, protože jsme Prahu najednou zažívali docela jinak a viděli ji jakoby novýma očima. Většinou člověk spěchá na schůzku nebo za prací, po všech těch krásných a památných místech šel už mnohokrát a všechno viděl mockrát, proto naši stověžatou moc nevnímá. A my ji najednou sledovali očima naší přítelkyně, a na to, co jsme spatřili, jsme mohli být hrdí. Praha je prostě nádherná a žije se v ní dobře, a to nejen podle statistik o výši výdělků a spotřebě všeho možného. Tak na to nezapomínejme! Přeji vám, aby vás také co nejdříve navštívili nějací přátelé z ciziny…

Václav Žmolík, moderátor a publicista

Foto: Pixabay

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test