český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Tak tu konečně máme jaro. Už je to jisté. Ani jeho občasná zaváhání nevypadají fatálně a jisto jistě se už ujme vlády. Můžeme diskutovat, jestli sluníčko nepálí až moc, zda nástup jara není letos příliš rychlý, když teplota během jediného dne povyskočila o dvacet stupňů Celsia, anebo že mrazíky po ránu vloni nebyly přece jen tak časté. Aspoň je o čem mluvit, i když nejsme Angličané. Ale je neoddiskutovatelné, že jaro je zkrátka tady. Všude kolem. Převléklo ženy a dívky, obsadilo zahrady a parky, přemalovává pole, je cítit v povětří, naplnilo svět nad našimi hlavami zpěvem ptáků. Můžeme se radovat, veselit a propadnout veskrze dobré náladě.

Jaro, vážení, je totiž čas radostný a úplně nejlepší pro změny, radikální rozhodnutí či dobrá předsevzetí. Co říkáte? Nikoli Nový rok – to je ještě moc tma a zima –, ale jaro je časem nových začátků. Ne nadarmo jsou na jaře Velikonoce a připomínáme si Zmrtvýchvstání Spasitele. Jaro je časem zrození! Kdy jindy než nyní, kdy všechno voní, pučí, zelená se a kvete, přestat kouřit, skoncovat se závislostí na kávě, alkoholu či přejídání se? Kdy jindy než na jaře, kdy sluníčko láká od rána ven, začít běhat, posilovat a vůbec cvičit na čerstvém povětří? Kdy začít hubnout, učit se jazyky, dodělat školu, změnit životní styl, zdolávat zkrátka nejrůznější překážky?

Vždyť toto roční období je přímo synonymem optimismu. Kdo jede – podobně jako já – na sluneční pohon, moc dobře ví, o čem píšu. A radostné očekávání je moc důležité, abychom s předsevzetím začali, ale hlavně abychom v něm pokračovali a nakonec dotáhli ke kýženému výsledku. Možná to stihneme až na podzim anebo dokonce někdy v zimě, pravda, ale kousek jara bude s námi díky tomu dál. A tak vykoukněme z okna, jak je tam krásně! A předsevzetí? Ta přijdou sama!

Václav Žmolík, moderátor a publicista

Foto: Pixabay

V našich zeměpisných šířkách se dá prodloužit ledasco. Ženy si nejčastěji nechávají prodloužit vlasy, řasy a nehty, správnou volbou jehlových podpatků si ovšem dokážou opticky prodloužit i nohy. Muži, obzvlášť ti, co narostli pořádně do výšky, si nechávají prodloužit délku postele nebo peřiny…, to aby nemuseli spát stočení do klubíčka. Tím ale jejich trable zdaleka nekončí. Dlouháni si občas musí připlatit za košili s prodlouženým nebo extra prodlouženým rukávem.

Coby zákazníci dokážeme ocenit prodlouženou otevírací dobu i spotřebiče s prodlouženou zárukou. Při sledování oblíbeného fotbalové či hokejového týmu býváme nervózní, dojde-li na prodloužení. V roli rodičů nám občas způsobují drobnou nepohodu naše dospělé děti, když nám se stoickým klidem oznamují, že si prodlužují studium. Všichni do jednoho pak řešíme, kam vyrazit na prodloužený víkend, nebo jak si prodloužit život i jinak než smíchem.

Těch věcí, co mohou být delší, než jsou, je zkrátka celá řada, českou hymnu by mezi ně ještě před časem však počítal jen málokdo. Diskusi o její podobě nedávno otevřel Český olympijský výbor. Skladba, kterou můžeme slýchat například o půlnoci ze Silvestra na Nový rok, před projevem prezidenta během státního svátku nebo při mezinárodních sportovních utkáních, by prý měla být delší. A také sebevědomější a vlastenečtější. Ze strany výboru dále zaznívá argument, že jsou čeští sportovci ve chvíli, kdy stojí na stupních vítězů, ochuzeni o čas své slávy, o který jsou hymny jiných zemí delší. Odpověď na otázku Kde domov můj? navíc přichází až v posledním verši druhé sloky, a to prý také není ideální.

Pokud máte pocit, že je to opožděný apríl, bohužel vás musím vyvést z omylu. Dost možná se v budoucnu dočkáme tendru na úpravu české státní hymny. Neprodlužujme si ale zbytečně trápení nad těmito úvahami a raději si přečtěte, co pro vás redakce tentokrát připravila.

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Je to zase tady. Lidé z velkých měst vyjíždějí na své chaty a chalupy. I moje rodina to tak dělá. Je to známka, že už je jaro. Však jeden můj známý z vesnice vždycky říká: Chataři se rojí, jaro je tady. Ale někdo prohlásí: Že se vám chce každý pátek balit, a pak zase v neděli vybalovat. Proč ne? Prostě se chce opustit velkoměstský shon, hluk, stres, prach. To je hlavní důvod, proč tisíce chatařů a chalupářů nechávají na konci týdne město za zády a míří do lůna přírody.

Dlouho se tvrdilo, že tuhle vášeň máme jenom my Češi. Že to nikde na světě není. Omyl. Je doloženo statistikami, že v chatařském vesmíru nejsme sami. Vedou Švédové, tam má víkendové sídlo celá čtvrtina domácností. Vlastnit nemovitost pro rekreační účely je zcela běžné i v Norsku a Finsku. Různé formy druhého bydlení jsou rozšířeny také ve Francii, Španělsku, ale také v Řecku a Chorvatsku. Tam se jedná většinou o domy u moře.

V České republice má chatu nebo chalupu něco přes dvanáct procent domácností. Ve srovnání se Švédy to moc není. Jsem přesvědčen, že u nás podléhá víkendové vášni mnohem víc lidí, než ukazují statistiky. Protože ještě máme zahrádkářské kolonie s domky, ve kterých zahrádkáři občas přespávají, nebo hausbóty a podobně. Nedávno mi jeden taxikář vyprávěl, jak se nemůže dočkat, až pojede na Sázavu. Má tam karavan, v něm jen kamínka a rybářské pruty. Však podél řek vidíme různé přístřešky, někdy docela dobře vybavené.

Když se projdete třeba kolem Nechranické přehrady, zjistíte, jak si lidé svá obydlí, která tam jsou celou sezonu, krásně vyšperkovali. Kytičky, bylinky, důmyslné věšáčky a tak. Češi mají prostě smysl pro útulnost.

A ještě něco. V posledních letech si lidé chalupy pronajímají. Na pár dní nebo na kus prázdnin. Mnohdy paradoxně i ti, kteří vlastní víkendové sídlo mají. Takže, trávit aspoň nějaký čas v druhém bydlení, je česká vášeň, kterou však mají i mnozí jiní Evropané.  A to nejdůležitější nakonec: jaro je tady.

 Miroslav Dittrich, člen Rady Českého rozhlasu

Foto: Pixabay

Nedávno jsme se s Magdalenou Wagnerovou a dvěma redaktory sešli na malé redakční poradě. Jednali jsme o knize, kterou Magdalena napsala a já ilustroval. Porada byla neformální, vedly se různé řeči a došlo i na sběratelství. Jsme oba dosti hovorní, ale tentokrát měla navrch Magdalena. A my se dozvěděli, že sběratelství je pro ni koníčkem i prokletím. Pak se řeč stočila k práci. Možná druhý či třetí den po téhle schůzce se mi téma sběratelství opět připomnělo.

„Kam jdeš s tou kytarou? Na zkoušku?“ zeptal se spolužák Matouš. Dlouho jsme se neviděli a teď jsem ho nečekaně potkal u východu z metra.

„Do opravny. Budou mi měnit nějaký pražce.“

„To ti udělají na počkání?“

„To ne. Nějakou chvíli to trvá.“

„Tak máš na nějakou chvíli s hraním utrum.“

„Mám těch kytar doma víc. Elektrických asi deset.“

„A to bydlíte pořád v tom mrňavým bytě?“

„Pořád.“

„Kam je, prosím tě, dáváš? Deset kytar?“

„Ono jich bude spíš dvacet. Ještě akustický, teda jako španělky, a taky mám dvě baskytary, šestistrunný banjo, mandolínu, dulcimer...“

„Netvrď mi, že na všechny hraješ...“

„Ale jo. Na některý pochopitelně víc, na některý míň... Každá má jiný zvuk, jiný dřevo, jinou historii.“

„Tam jde o dřevo? U elektrickejch? Já myslel, že když jsou elektrický...“

„I tam jde o dřevo. Struna, jak vibruje, tak rozechvívá dřevo, a to chvění se zase přenáší zpátky na strunu. A každý dřevo má jiný vibrace. Lípa zpívá, javor je vostrej...“

„Co na to tvoje žena?“

„Ta má dva akordeony, ale hlavně...“

„Jé! Promiň, mě támhle jede autobus! Dopovíš mi to jindy! Brnkni! Zajdeme na pivo!“ A byl pryč.

Doma mě přivítala žena.

„Jak ses měla?“ zeptal jsem se.

„Dobrý. Jsem trochu utahaná. Ale udělala jsem si radost! Koupila jsem si foťák. Přes inzerát. Starej, deskovej.“

„Hele, kolik máš vlastně foťáků?“

„Proč?“

„Jen tak...“

„Nevím. Je to důležitý?“

„Ne. Vůbec...“

Jaromír F. Palme, výtvarník a muzikant

Foto: Pixabay

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test