český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Už je to zase tady! V ulicích potkáváme dívenky tetelící se v lehounkých střevíčkách a společenských šatech ukrytých pod kabáty, a mládence, kteří se nejistě ošívají v oblecích s kravatou, s jejímž uvázáním ještě pomohl tatínek. Taneční jsou v běhu. Taky startuje plesová sezona. Možná jste letos do tanečních i vy vyslali dceru nebo syna. U dcer to bývá povinnost veselejší, lehčí. Mladí páni moc do tanečních nechtějí. Z toho důvodu pak jsou nešťastné i slečny, protože pro ně je v kurzech méně míst, nebo se nedostává tanečníků. Je to takový začarovaný kruh. I když…

Myslím, že díky televizní soutěži StarDance se to trochu mění. Společenský tanec se opět stává něčím obdivovaným a sledovaným. Vždyť tenhle televizní formát trhá mnohé rekordy ve sledovanosti, a to nejen v České republice. Tanec se určitě stal daleko populárnější mezi dospěláky, mezi těmi dříve narozenými. Mnohé páry se rozhodly docházet do kurzů pro dospělé, tedy, jak já říkám, pro starší a pokročilé.

Ani my s manželkou jsme neodolali vábení tanečního parketu a tančíren. V několika lekcích po sobě jsme zažívali po příchodu do tanečního sálu ono zvláštní šimrání jako před závodem. Jakmile zazněly první takty, vnímali jsme eleganci tance, krásnou hudbu a společnou radost z pohybu, kterou s námi sdílely i další páry. Hlavně jsme obdivovali vybrané způsoby učitelů, kterým jsme říkali Maková panenka a  Motýl Emanuel. Byli opravdu tak hezcí a elegantní. Moc jim to slušelo.

Nám to snad také slušelo, i když tak elegantní jsme zdaleka nebyli. Manželka mě častovala oním: zase mi šlapeš na nohu, a rozčilovala mě svou roztržitostí. Já jsem byl mezi hodinami, stále zavalen prací, neměl vůbec čas pilovat figury. Tak jsme docházení do tanečního kurzu po čase vzdali. Škoda. Ale moc rád na to vzpomínám a vždycky, když zazní taneční hudba, mám chuť jít na parket. Třeba zase znovu začneme. Nezapomeňte na to, co se říká: Tanec nás dělá krásnými…

Václav Žmolík, moderátor a publicista

Foto: Pixabay 

Na Bouzově se natáčely Arabela a pohádka O Jasněnce a létajícím ševci. Červenou Lhotu známe ze Zlatovlásky, Blatnou ze Šíleně smutné princezny, v Průhonicích a na Křivoklátu se odehrává děj hned několika filmů a pohádek. Kdykoli přijedeme s manželkou na prohlídku nějakého hradu či zámku, přemýšlíme, z jakého filmu či pohádky jej známe. A nejsme určitě jediní, kdo takhle uvažuje. Jen nevím, jestli ta diskuse u všech vypadá jako u nás: To byla TA, hrál v ní TEN, víš, co taky hrál v TOM…

Hrady a zámky se objevují v celé řadě filmů i pohádek a vlastně to dobře slouží oběma. Památky mají dobrou propagaci a snímky zase mohou využívat nádhernou kulisu historických staveb. Nejzřetelnější je to samozřejmě v pohádkách, kterých s blížícími se Vánoci přibývá i na televizních obrazovkách nejsledovanějších stanic. U těch starších snímků, natočených před třiceti a více lety, propůjčily filmařské kulisy a ozdoby hradům a zámkům tak nádhernou podobu, jakou ve skutečnosti ani neměly.

Právě tohle si často připomínáme na hradě Švihov v západních Čechách. Před šestačtyřiceti lety právě tam točil Václav Vorlíček nejznámější českou pohádku Tři oříšky pro Popelku. Vodní hrad byl tehdy v dost žalostném stavu. Aby mohl honosně ztvárnit selský statek macechy, museli se kulisáci moc snažit. Dnes vypadá hrad po dlouholetém vedení kastelána Lukáše Bojčuka úplně jinak a vidět jej chce stále víc lidí. Letos se dokonce stal pomyslným „skokanem roku“ v návštěvnosti památek v Plzeňském kraji. Během letní sezony dorazilo skoro o čtyřicet procent turistů víc než v předchozích letech. Možná i kvůli Popelce, tedy jejímu střevíčku. Tím je totiž inspirovaná krásná výstava v hradním areálu. Doteď ji vidělo přes dvanáct tisíc lidí a přes Vánoce, kdy bude Švihov otevřený, určitě ještě pár tisícovek přibude.

My s manželkou tam určitě zajedeme. A když se dobře připravíme a „uděláme si“ atmosféru, možná si vzpomeneme i na TY herce, kteří hráli také v TOM či ONOM. Už se moc těšíme…

PhDr. Alois Žižka, redaktor

Foto: Pixabay

Nejsem příliš soutěživý typ. Nerada zápolím s ostatními v čemkoli. Raději si jedu vlastním tempem a dosahuju met víceméně v poklidném tempu. Snažím se přitom nefňukat a nevyžaduju od ostatních přílišnou podporu. Na druhou stranu jsem odmala chtěla všemu přijít na kloub a dokázat, třeba jen sobě samotné, že na to či ono mám. Výzvy kolem mě kroužily den co den. Ostatně, krouží stále a vlastně nikdy neubyly.

Soutěživost za každou cenu v sobě jedinec musí mít vrostlou. Jinak do zápolení nejde. Na druhou stranu by neměl být přeceňován, protože v případě nezdaru se jeho mysl otočí a stane se tím, kdo bude už navždy prohrávat. Tlak na maximální výkon je fajn, ale nemůže být dlouhodobý. Přílišné pobízení je taky špatně.

Tak co s tím? Nemají to rodiče dneska jednoduché. Děti jsou chválené všude a za všech okolností. Není-li pochvala, mohou dokonce vznést stížnost na různých podpůrných linkách. Rodina má z ostudy kabát. Věřím, že všichni takoví nejsou a jako já si hledají vlastní cíle a výzvy, aby nekončili pokaždé jen na chvostu.

Přístup k nejmladší generaci komíhá ze strany na stranu. Jednou se kloní více doleva, podruhé doprava. Kvůli rovnováze by však neměl zůstávat nakloněn pouze jediným směrem. Pak by bylo zle – pro vychovatele i vychovávané. Ve finále by všichni měli hlavu jako škopek.

Co to pro rodiče znamená? Jak se dozví v aktuálním čísle týdeníku Naše rodina v rubrice Rodina od A do Z, měli by své děti taky učit prohrám. Bez prohry není postup dál a výš, bez porážky nepřichází motivace. Pouze pořádný nezdar, pád na ústa, člověka nakopne, aby se vyšplhal výš, prostě jinam, přesně jak to potřebuje. Přitom se to netýká jen těch nejmenších a nejmladších, ale všech.

Jakmile se i my pokročilí zahnízdíme, začneme si lebedit a tetelit se, ztrácíme motivaci. To by byla velká škoda! Život je přece velká výzva a pro každého přináší nějakou motivaci. Jen se z úkolů nesmíme zjančit. K cíli lze dojít i pomalu, ale musíme vědět, že k němu míříme!

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Pošmourný podzimní čas, v kterém se míchají barvy opadávajícího listí s cáry ranních mlh, přímo vyzývá k zamyšlení. Jak příroda uzavírá svůj roční cyklus a postupně se ukládá ke spánku, máme i my často tendenci vzpomínat na věci minulé. V církevním prostředí je s tímto obdobím spojena připomínka všech zesnulých.

Na blízké a přátele, kteří nás už opustili, je někdy těžké myslet – i v aktuálním čísle Naší rodiny se tomuto tématu věnujeme – zejména pokud jde o ztrátu čerstvou a dosud nezhojenou. A člověku, který něco takového prožívá, je jen těžké dávat nějaké rady. Každý vzpomíná a truchlí po svém. Myslím si však, že je důležité si uvědomit, že i takové situace přirozeně patří k našemu životu.

V posledních týdnech jsme viděli velké a někdo by mohl tvrdit, že možná až příliš okázalé vzepětí národního smutku pro známého zpěváka – i to o nás cosi vypovídá. Jakým způsobem vzpomínáme, takoví ve skutečnosti jsme.

Já sám nejraději vzpomínám na vše pozitivní. Paměť má onu zázračnou vlastnost, že když ji necháme, může mnoho minulých zážitků nabídnout takříkajíc v absolutní hodnotě, tedy už bez znaménka plus nebo minus. Říká se lidově, že co mě nezabije, to mě posílí. Sice to platí jenom někdy, ale sám cítím, že mnohou událost minulosti, kdy jsem třeba zakopl o nějaký klacek, který mi osud hodil pod nohy, nyní s odstupem doby hodnotím jako něco, co mě posunulo dál. Stejně tak mí blízcí, kteří odešli – nevzpomínám na různice a spory, které jsme spolu měli (a kdo je občas nemá?), ale spíš si připomínám to, co mi dali, co dobrého z nich ve mně žije dál.

Bez ohledu na to, zda věříme na shledání na věčnosti nebo ne, toto můžeme cítit v té či oné podobě všichni, že chceme a můžeme být nositeli všeho dobrého, co nám ti před námi odkázali a svěřili. Proto nic nedejme na podzimní pošmourno a vzpomínejme spíš s radostí a nadějí, než se smutkem a trudomyslností. Konec konců po každém podzimu přece znovu přijde jaro.

 

ThDr. Petr Jan Vinš, redaktor

Foto: Pixabay

Strana 1 z 25

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test