český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Nejsem příliš soutěživý typ. Nerada zápolím s ostatními v čemkoli. Raději si jedu vlastním tempem a dosahuju met víceméně v poklidném tempu. Snažím se přitom nefňukat a nevyžaduju od ostatních přílišnou podporu. Na druhou stranu jsem odmala chtěla všemu přijít na kloub a dokázat, třeba jen sobě samotné, že na to či ono mám. Výzvy kolem mě kroužily den co den. Ostatně, krouží stále a vlastně nikdy neubyly.

Soutěživost za každou cenu v sobě jedinec musí mít vrostlou. Jinak do zápolení nejde. Na druhou stranu by neměl být přeceňován, protože v případě nezdaru se jeho mysl otočí a stane se tím, kdo bude už navždy prohrávat. Tlak na maximální výkon je fajn, ale nemůže být dlouhodobý. Přílišné pobízení je taky špatně.

Tak co s tím? Nemají to rodiče dneska jednoduché. Děti jsou chválené všude a za všech okolností. Není-li pochvala, mohou dokonce vznést stížnost na různých podpůrných linkách. Rodina má z ostudy kabát. Věřím, že všichni takoví nejsou a jako já si hledají vlastní cíle a výzvy, aby nekončili pokaždé jen na chvostu.

Přístup k nejmladší generaci komíhá ze strany na stranu. Jednou se kloní více doleva, podruhé doprava. Kvůli rovnováze by však neměl zůstávat nakloněn pouze jediným směrem. Pak by bylo zle – pro vychovatele i vychovávané. Ve finále by všichni měli hlavu jako škopek.

Co to pro rodiče znamená? Jak se dozví v aktuálním čísle týdeníku Naše rodina v rubrice Rodina od A do Z, měli by své děti taky učit prohrám. Bez prohry není postup dál a výš, bez porážky nepřichází motivace. Pouze pořádný nezdar, pád na ústa, člověka nakopne, aby se vyšplhal výš, prostě jinam, přesně jak to potřebuje. Přitom se to netýká jen těch nejmenších a nejmladších, ale všech.

Jakmile se i my pokročilí zahnízdíme, začneme si lebedit a tetelit se, ztrácíme motivaci. To by byla velká škoda! Život je přece velká výzva a pro každého přináší nějakou motivaci. Jen se z úkolů nesmíme zjančit. K cíli lze dojít i pomalu, ale musíme vědět, že k němu míříme!

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Pošmourný podzimní čas, v kterém se míchají barvy opadávajícího listí s cáry ranních mlh, přímo vyzývá k zamyšlení. Jak příroda uzavírá svůj roční cyklus a postupně se ukládá ke spánku, máme i my často tendenci vzpomínat na věci minulé. V církevním prostředí je s tímto obdobím spojena připomínka všech zesnulých.

Na blízké a přátele, kteří nás už opustili, je někdy těžké myslet – i v aktuálním čísle Naší rodiny se tomuto tématu věnujeme – zejména pokud jde o ztrátu čerstvou a dosud nezhojenou. A člověku, který něco takového prožívá, je jen těžké dávat nějaké rady. Každý vzpomíná a truchlí po svém. Myslím si však, že je důležité si uvědomit, že i takové situace přirozeně patří k našemu životu.

V posledních týdnech jsme viděli velké a někdo by mohl tvrdit, že možná až příliš okázalé vzepětí národního smutku pro známého zpěváka – i to o nás cosi vypovídá. Jakým způsobem vzpomínáme, takoví ve skutečnosti jsme.

Já sám nejraději vzpomínám na vše pozitivní. Paměť má onu zázračnou vlastnost, že když ji necháme, může mnoho minulých zážitků nabídnout takříkajíc v absolutní hodnotě, tedy už bez znaménka plus nebo minus. Říká se lidově, že co mě nezabije, to mě posílí. Sice to platí jenom někdy, ale sám cítím, že mnohou událost minulosti, kdy jsem třeba zakopl o nějaký klacek, který mi osud hodil pod nohy, nyní s odstupem doby hodnotím jako něco, co mě posunulo dál. Stejně tak mí blízcí, kteří odešli – nevzpomínám na různice a spory, které jsme spolu měli (a kdo je občas nemá?), ale spíš si připomínám to, co mi dali, co dobrého z nich ve mně žije dál.

Bez ohledu na to, zda věříme na shledání na věčnosti nebo ne, toto můžeme cítit v té či oné podobě všichni, že chceme a můžeme být nositeli všeho dobrého, co nám ti před námi odkázali a svěřili. Proto nic nedejme na podzimní pošmourno a vzpomínejme spíš s radostí a nadějí, než se smutkem a trudomyslností. Konec konců po každém podzimu přece znovu přijde jaro.

 

ThDr. Petr Jan Vinš, redaktor

Foto: Pixabay

Esemesky s informací, kdy vám bude doručena zásilka, nejsou ničím výjimečným, já jsem však jednu výjimečnou před časem dostala. Stálo v ní: „Dnes 13:48–15:48 vám doručíme balík. Pro změnu volejte 7*4*31005, kurýr Mrtvý.“ Rozesmála jsem se. Moje cyničtější já by dokonce řeklo, že jsem byla mrtvá smíchy. Mohla za to dětinská představa, jak mi balík doručuje mrtvola. Normální kostlivec z kabinetu přírodovědy.

Bylo to totiž kromě halloweenu poprvé, kdy jsem se setkala s živým Mrtvým. Byl to vlastně první takto Mrtvý člověk, který mi zkřížil cestu. Podle celorepublikové statistiky má přitom stejné příjmení 99 lidí, což není úplně málo. Jejich věkový průměr je 44 let. Většina tuzemských Mrtvých je tedy podle ontogeneze člověka stále ještě v období zralosti, nebo chcete-li, jednou nohou ve středním věku. Zajímavé.

Žít s příjmením, díky němuž dennodenně balancujete na prahu života a smrti, musí být setsakramentsky těžké. I naprosto běžné rozhovory se totiž mohou lehce zvrtnout v tragikomedii. Třeba v pojišťovně: „Pane Mrtvý, mohl bych vám nabídnout životní pojistku?“ Nebo v hotelu: „Pane Mrtvý, budete chtít pokoj s přistýlkou?“ Či v kostele: „Berete si zde přítomného pana Mrtvého?“ Na dentální hygieně: „Pane Mrtvý, budete chtít odstranit zubní kámen?“ Nebo na ulici: „Tak se mějte hezky a pozdravujte paní Mrtvou!!!“ A krušné chvilky lze zcela jistě zažít i po telefonu: „Dobrý den, tady Mrtvý, mohl bych si, prosím, objednat pizzu quattro formaggi?“

Otázky. Samé otázky. Je to, co žije všech 99 zmíněných spoluobčanů ještě normální život, nebo už je to život posmrtný? Troufl si někdo z nich někdy koupit zájezd k Mrtvému moři? A tak zatímco někdo se ptá, co se stane po smrti s naším tělem a duší, někoho dalšího zase zajímá, co se stane se zásilkou, když se na nás pan Mrtvý nedozvoní. Nikdo totiž přirozeně nechce jít smrti naproti…

Naše mateřština je každopádně úžasná v tom, že nám tyto otázky dovolí položit.

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Léto skončilo a z dovolených se vrací i poslední vytrvalci, kteří si mohou dopřát zářijový přesah. Ať už přicestovali z přímořských destinací, světových metropolí nebo českých luhů a hájů, na všechny čeká nějaké překvapení. Klíčová příjezdová cesta je neprůjezdná, neboť prasklo vodovodní potrubí a pilní pracovníci stačili vozovku zcela rozkopat. Stoletý strom před domem nepřežil poslední bouřku, blesk ho rozťal vedví a padající větev rozbila okna. Soused se odhodlal k opravě fasády, obehnal dům lešením a tím prakticky znemožnil přístup do vedlejších domů. Bezpečně zaparkovaný automobil zmizel a čeká na odtahovém parkovišti, kde ho však lze získat až po zaplacení nemalé částky. Kdosi utrhnul schránku. Kdosi posprejoval omítku. Kdosi zničil plot, schody, vrata, záhony, skleník, altán, garáž nebo alespoň ukradl popelnici.

Tatam je letní pohoda, zmizí obvykle jako mávnutím kouzelného proutku, stačí se jenom vrátit domů. Při pohledu zpět si nelze nevšimnout, že rozdíl mezi klidovým stavem na dovolené a rozjitřeným stavem po návratu je čím dál patrnější. Pokud před deseti lety lidé potřebovali týden až čtrnáct dní, aby zapomněli na nekonečné písečné pláže, romantické procházky podél Seiny, klenoty světových galerií, hluboké šumavské lesy, průzračná ledovcová jezera či krkolomné vysokohorské stezky, dnes stačí nanejvýš čtyřiadvacet hodin.

Návraty k všednímu, běžnému a tedy tzv. normálnímu životu se patrně nemohou už dnes obejít bez notné dávky adrenalinu, který bezpečně vytěsní všechno pozitivní uplynulých týdnů. Je třeba urychleně koupit novou schránku, nechat zasklít rozbitá okna, najít zmizelý automobil, spravit plot a přesvědčit souseda s lešením, že nemá právo znemožnit ostatním přístup do jejich vlastního domu. I zaměstnavatelé rádi přicházejí s nešťastnými nápady zkraje podzimu.

Jak prozíraví byli ti, kdo během léta co nejvíce odpočívali! Jako by věděli, že podzim nás spolehlivě o veškeré silové zásoby připraví.

Magdalena Wagnerová, spisovatelka

Foto: Pixabay

Strana 1 z 24

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test