český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

V létě, víc než kdy jindy, obdivujeme stavby našich předků. Je čas prázdnin, což neznamená, že bychom měli mít v hlavě prázdno a nic nedělat. Naopak volné chvíle lze využít na poznávání dosud nepoznaného. A tak vyrážíme většinou za památkami a obdivujeme se šikovnosti někdejších řemeslníků.

V letošním roce mě zaujaly větrné mlýny a jiné vrtule v krajině. Potkávám se s nimi hlavně na dovolených, spíš s jejich zbytky, ale i tu a tam po Čechách.

Kromě nich se na vysokých kopcích míhají vrtule, které nemelou mouku, nevytahují z hlubin země vodu, ale „melou energii“. Jsou všude. Musím přiznat, že se mi moc nelíbí. Mění ráz krajiny a dělají z míst ježaté dikobrazy. Navíc se děsivě „rozmnožují“  – tam, kde jich stálo pár, se k sobě teď tiskne dvoj až trojnásobek. Ano, obnovitelný zdroj energie. Chápu, proč se staví, proč je jím lidstvo posedlé a nechá jej ve vysokých výšinách bzučet, hvízdat, proč kroužící lopatky ničí ptactvo a mění směr větrných proudů. Ale taky z nich mám trochu strach!

Bojím se, že hodně brzy na každém kousku země bude stát armáda větrných elektráren. A pod ní se rozprostře nekonečná plocha elektráren solárních. Obávám se, že všechno zničíme, protože chceme stále víc a víc a neumíme žít bez plýtvání. Právě to mi na větrných mlýnech dávných dob přijde jiné, rozumné, pochopitelné. Stojí tam, kde mají stát, blízko polí. Nikde jich není příliš, ani nebylo.

A pak mám ještě v hlavě jednu myšlenku. Nehatíme si těmi vrtulemi klima víc, než se domníváme? Větrné proudy někam míří, cirkulují podle jakýchsi pravidel, které paní příroda a její fyzikální zákony určily. My jim do cesty stavíme tisíce lopatek, které cykly zastaví a směrují jinam. Co se stane s větrem, který pozbyl část energie, letí jinam a postupně se spojuje s dalšími proudy? Neposíláme tak mraky s deštěm na jiná území a sami skomíráme v suchu? Možná hloupost, ale kdo ví? Zatím si můžeme počíst o mlýnech z pera dopisovatele Josefa Pilnáčka.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Zanedlouho se už zase budeme ohlížet za letošními prázdninami. Co všechno jsme viděli nebo zažili. Já jsem například znovu musel obdivovat ty, kteří propadli kouzlu úzkorozchodných železnic. Zachraňují a obnovují unikátní technická díla našich předků. Možná jste některé takové železnice navštívili i vy. Třeba v Jindřichově Hradci. Odtamtud směřují úzkokolejky na sever i jih. Jižní větev do Nové Bystřice je populárnější, protože projíždí lesnatým krajem takzvané české Kanady.

Ve Slezsku zase jezdí vlak po úzkých kolejích z Třemešné do Osoblahy v romantické krajině podhůří Jeseníků. Nebo na pomezí Moravy a Čech u Moravské Třebové potkáte malé supící parní lokomotivy Mladějovské průmyslové železnice. Navzdory svému názvu vede trať hlubokým lesem.

Většina těchto železnic měla být v minulosti zlikvidována a navždy ztracena v zapomnění. Díky skupinám nadšenců se tak nestalo. Proto si lidé mohou prohlédnout i několik podobně unikátních tratí i na Slovensku. Dodnes můžete potkat malou parní lokomotivu v hlubokých údolích Čierného Hronu nebo naopak v neuvěřitelné nadmořské výšce přes devět set metrů v Chráněné krajinné oblasti Kysuce.

Lidé, kteří propadli kouzlu úzkých kolejí, to však někde posunuli ještě dál. V místech, kde kdysi taková železnice jezdila, postavili novou, přesnou repliku původní. Mezi ně patří Kolínská řepařská drážka na severním okraji stejnojmenného města. Bezmála pětikilometrová trať se kroutí mezi poli a lesy v romantické rovině Polabí, jakoby odjakživa patřila do okolní krajiny. Je současně naučnou stezkou. Návštěvníci se na každé zastávce mohou seznámit s historií řepařských drah a pěstováním cukrovky, s okolní přírodou, s nejbližšími turistickými cíli. Obnovené technické dílo, které je citlivě zasazeno do okolní přírody a které už deset let láká tisíce návštěvníků.

Jaký kontrast s jiným, východním okrajem města, kde se první obec hned za Kolínem rozhodla postavit nákupní centrum uprostřed pole kousek od lesa. Na půdě, která každoročně dávala úrodu pšenice nebo ječmene. Teď už nebude.

 

Václav Žmolík, moderátor a publicista

Foto: Pixabay

V  den , kdy vychází můj úvodník, se před šesti lety rozhodl JUDr. František Talián, že mě přijme pod svá ochranná křídla. Při svém mládí jsem neznala ani jeho, ani časopis, ve  kterém mi bylo nabízeno místo. A už vůbec jsem netušila, jak moc mi změní život.

Díky své práci jsem měla mimo jiné možnost poznat desítky zajímavých osobností, zjistila informace rozšiřující mé obzory a v několika případech získala také přátele, jichž si vážím a za jejichž přízeň jsem moc ráda.

Samozřejmě ne vždy bylo slunečno. Objevily se i mráčky v podobě nepřejícníků, kteří než by radši udělali něco pro sebe nebo své okolí, napsali či řekli nějaký plivanec a měli pocit, že vyhráli. Opak je pravdou, ale vyvracet jim jejich pravdu nebudu. Na to jsem nikdy neměla a dodnes nemám ani čas, ani chuť. Přesvědčené nepřesvědčíte o jiné možnosti vidění situace.

Jenže čas oponou trhl a po skoro šesti letech mě osud odvívá jiným směrem. Od změny znovu očekávám to, v co jsem doufala při nástupu do redakce – že mě v životě posune zase dál. Akorát od minulého „přestupu“ je tento bolestnější. Rozhodování nebylo snadné, a přiznávám, že sem tam ukápla i nějaká slzička. Proto jsem nesmírně vděčná paní šéfredaktorce, že byla při našem zásadním rozhovoru velkorysá. To ona je vždy, ale přece jen jsem nečekala takovou míru empatie a  porozumění. A za to jí velmi děkuji a vážím si toho.

Svým textem bych se ráda rozloučila nejen s redakcí, ale také s vámi, milí čtenáři. Protože bez vás by naše práce nebyla potřeba. Mnoho a mnoho z vás mi po celou dobu volalo či zasílalo milé dopisy jako reakci na  mé texty. Věřte, že to pro mě bylo velké povzbuzení ve chvílích, kdy mysl umdlévala. Přece jen nejsem novinář, ale svou práci jsem se snažila dělat vždy na maximum.

Proto chci velmi poděkovat za přízeň, kterou jste mi všichni, jak čtenáři, tak kolegové v redakci, dávali najevo, a přeji vám i časopisu spolu s klasikem: „Dobrá a ještě lepší jitra.“ A nejen jitra.

Mgr. Jitka Neureuterová, bývalá tajemnice redakce

Foto: Pixabay

Rád pozoruji zahrady a zahrádky. Teď v létě, o prázdninách, je na to víc času. Jedu na kole, autem nebo vlakem a kochám se. Pozoruji jednu zahradu za druhou. První, docela malá, je upravená, vzorně posekaná, jeden záhon vedle druhého jako podle pravítka a na něm květiny. Na další, větší, se mezi stromy asi pasou ovce. Ani je nemusím vidět. Pozná se to podle hodně krátkého trávníčku. Pak jedu kolem pozemku, který majitel nechává tak trochu nadivoko. Jiný zase využije každý centimetr na pěstování zeleniny.

Nebo spatřím samé léčivé bylinky. Bíle kvetoucí saturejku, levanduli, modré květy šalvěje, bílé nebo slabounce bleděmodré kvítky rozmarýny. Každá zahrádka je jiná. Šťastný je ten, kterému přes pozemek protéká potůček, jenž může přehradit. Rybníček bývá krásný a je po starosti s vodou na zalévání. Další si vysadil ovocné stromy, jiný naopak lesní. Vím o jedné zahradě, kterou její majitel osázel desítkami borovic. Zkrátka, jak se říká, proti gustu…

Zahrada je místem, kde si mohu dělat, co chci, splnit si svůj sen, vymyslet si a zrealizovat téměř cokoli. Například, a to je myslím důležité, lákat drobné živočichy, kteří z kulturní krajiny rychle mizí. Motýly, brouky, včely a další hmyz nebo žáby a ještěrky. Jsem rád, že se o tom teď hodně mluví.

Jsou tady i jiné zahrady, které, troufám si říct, s přírodou nemají nic společného a žádného drobného tvora na ně nenalákáte. Asi víte, o čem mluvím. Stalo se totiž módou mít na pozemku trávník jen z jednoho druhu trávy. Nic jiného tam nesmí vyrůst. Třeba ani pampeliška. To je plevelná rostlina, která na stanovišti roste proti vůli pěstitele. Takže pampelišky a další květiny musí pryč. Najdeme desítky návodů, jak se jich zbavit. Prostě, ten jednotvárný pažit musí být monotónně zelený. Jenže, vypadá jako umělá hmota. Je to zkrátka smutný trávník.

Já osobně pampelišky, sedmikrásky a další rostliny na své zahradě vítám. A protože tam rostou po mé vůli, nejsou u mě ani plevelné.

Ing. Miroslav Dittrich, místopředseda Rady pro rozhlasové vysílání a její mluvčí

Foto: Pixabay

Strana 1 z 21

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test