český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Letos si připomínáme sté výročí vzniku republiky. Co bylo před sto lety, je pro mě hluboká historie. Země se narodila, učila se, byla v pomyslných plenkách, postupně rostla a sílila, zažila úspěchy i pády. A vždycky za tím byli lidé. Bez jejich píle, odhodlání, rozhodnosti, rebelství i nenávisti by se jistě nenarodila.

Co je dnes, vnímám jako současnost. Někdy bolavou a trochu beznadějnou, ale s vírou, že se to jednou k lepšímu obrátí. Věřím ve zdravý selský rozum, v odkazy Masaryka a Bati a cítím, že ta naše malá krásná země bude jednou místem, na které bude celý národ zase hrdý. Že tu lidi budou pro lidi a s lidmi, budou si chránit svoje národní bohatství a ctít zákon, že Česko je zemí Čechů, nikoli národnostních menšin. Že budou hrdi na svůj mateřský jazyk, ať je pro cizince jakkoli nesrozumitelný, budou ctít rodinu od základu a vnímat ji několikageneračně. Že Čech bude hrdý, že se Čechem narodil, a bude se bít za to, že jeho země není na prodej.

Zažila jsem toho poměrně dost a děsí mě rychlost, kterou všechno utíká. Věřím, že tohle všechno bude. Jsem si ale jistá, že u toho už nebudu já. Možná můj syn a dost možná jeho děti.

Přesto, že je současnost tak nějak chaotická, tu ráda žiju a nikdy bych to místo, kde jsem dostala možnost chodit po světě, za žádné jiné nevyměnila. A to mi přijde na mysl pokaždé cestou do redakce, když jedu tramvají podél Vltavy směrem k Národnímu divadlu. Naše rodina slaví letos padesátiny. Už jsme o tom psali a na sklonku roku ještě budeme. Z mého pohledu je to frajerka, která se vždycky snažila jít s dobou, neustrnout, nezaspat a být v obraze a in. Padesát let! Sama by to ale nezvládla. Vždycky za tím byli lidé. Teď jsem jedním z nich, ale přijde doba, kdy se i naše současná redakce vymění, ale ať už to bude kdokoli, zase to bude člověk. Za vším totiž musíme hledat člověka!

Renáta Šťastná, redaktorka a editorka

Foto: Pixabay

„Bylo léto, horké léto, tak jak léto má být…“ Tuhle milou písničku, starou více než padesát let, jsem si v letních měsících prozpěvoval několikrát. Ano, to letošní léto bylo opravdu horké až tropické. Ukrýval jsem se před ním do stínu, kdekoliv jsem ho zahlédl, hodně pil a občas si i zazpíval, abych vedro nějak přežil. A také se těšil na večer, kdy byly venkovní i vnitřní teploty přece jen o něco nižší.

Večery jsem trávil buď sám, nebo s někým, s kým jsem potřeboval něco domluvit nebo si jen tak popovídat. Proto mě potěšilo, ba jsem se přímo zaradoval, když nedávno zavolal jeden známý a pozval mě večer v osm hodin do Borského parku, abychom se tam sešli a pověděli si, co kdo prožíváme. Takhle jsme to udělali už jednou, někdy předloni, a docela rád na to vzpomínám.

Asi hodinu před osmou jsem mu však musel zavolat a omluvit se, že nemůžu přijít, protože jsem musel náhle nutně odvézt jednoho člověka z Plzně k němu domů, třicet kilometrů za Plzeň. Po dvou týdnech mně onen známý zatelefonoval znovu a navrhl další termín. Bude to dnes (12. srpna) večer na stejném místě již za dvě hodiny. Ty mám zrovna volné a využívám je k napsání toho, co právě čtete. Slíbil jsem, že tentokrát určitě přijdu, a věřím, že nenastane žádná mimořádná překážka.

Na večer se těším ještě z jiného důvodu. Můj známý je totiž kouzelník. Mít přítele kouzelníka není úplně běžné, protože kouzelníků je nedostatek, zvláště těch dobrých, mezi které ho řadím. Až se s ním večer sejdu, poprosím ho, aby přičaroval déšť. Jsem docela zvědav, co udělá, i když to trochu tuším. Řekne mi asi, že na tohle jeho kouzla nestačí, že takovéto věci spadají do kompetence někoho jiného. Pak ještě dodá, abych se za déšť a příznivé počasí modlil, tím spíše, že jsem knězem, a nežádal po jiných nemožné věci. V tom mu dám za pravdu, za dobré počasí se modlím i tak, a věřte nevěřte, nejednou to zabralo.

Ano, takhle nějak bude dnes večer v plzeňském Borském parku probíhat náš rozhovor, alespoň si to myslím. Ale může to být třeba i úplně jinak, kdo ví? Nechám se překvapit. Úplně nejlepší by bylo, kdyby to mělo za následek, že si už zítra místo písničky „Bylo léto, horké léto“ zazpívám jinou, která je také hezká: „Prší, prší, jen se leje“.

Jiří Barhoň, kněz

Foto: Pixabay

Na dveře zaklepalo září, stromy vypadají podzimně už měsíc a zeleň všude doslova zmizela. Letos jsme se k otavám nedostali, ani být nemůžou. Babí léto se vybarvilo o měsíc dřív. Z vodních toků se stávají potoky a potůčky, rybníky se smrskávají do kaluží. Zdá se, že jsme urazili svým chováním paní Vodu. Zanevřela na nás a je jí buď moc, nebo málo. Nikdy akorát.

Slunce žhne a pálí. Neznám snad jediný den, kdy by pořádně zapršelo. Nemyslím návalové deště, co jsou hned pryč, nebo deset kapek z pidiobláčku, ale pěkný životadárný déšť. Jenže co se divíme, co by se paní Voda namáhala. Pořád dokola něco betonujeme a odvodňujeme, silnice stavíme… Kam zmizely mokřady, poděla se jezírka s vodní havětí? Zdá se, že o podvodním sladkovodním světě už budeme jen číst v obrázkových knížkách.

U nás za vsí kdysi bývala Louže – opravdová kaluž. Do onoho „ďolíku“ se sbíhala voda z okolního pole. Vytvořila se nádherná oáza, cíl odpoledních procházek. Kolem Louže normálně rostlo obilí. Nikomu dlouho nevadila, až se rozhodlo, že bude lepší ji na poli nemít. Chytrými zásahy zmizela. Ani rákosový doutník po ní nezůstal. Jen na jaře zbyla voda. Tedy pokud v zimě sněžilo. A tak voda, která neměla kam jít, vytvořila během krátké chvíle z obilného pole rýžové. Bohužel, rýži nikdo nezasadil!

Tak to bývá s naším novátorstvím dost často. Místo pomoci uděláme přešlap, ale neomluvíme se, nepřiznáme barvu. Naopak, na jednu hloupost nabalujeme další a další, aby si nikdo nevšiml, že jsme udělali chybu. Zapomněli jsme, že přiznání omylu je přínosem, na rozdíl od chvástání a předvolebních projevů.

Protože už je zase před volbami, obávám se, že budeme muset uraženou paní Vodu odprosit bez nařízení vedení. Nečekat, až se nějací radní na něčem domluví. Stejně jako všichni, kdo obnovují staré domy a dělají svůj kout, v němž žijí, hezčím. Však putovní výstava Má vlast o nich pěkně hovoří a je dobrým příkladem i pro ostatní. Tak se nechme inspirovat.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka

Foto: Pixabay

Během svých vysokoškolských studií jsem pendlovala mezi Moravou a Prahou výhradně po železnici, na které tehdy ještě neexistovalo konkurenční prostředí, což mě naučilo od cestování vlakem naprosto nic neočekávat. Od té doby považuji každou cestu, kdy na trati není výluka, pod kola neskočil sebevrah a já spolu s dalšími deseti cestujícími nestojím na jedné noze v chodbě u záchodu, za malý železniční zázrak. Tím, že nikdy nic nečekám, vlastně můžu být vždy jedině překvapena. Mile.

A přesně to se mi před časem stalo. Nastoupila jsem do vlaku vypraveného naším národním dopravcem a než jsme vyjeli ze stanice, pan průvodčí obešel kupé a ukázal nám, cestujícím, jak máme co nejefektivněji využívat klimatizaci. Přiznám se, že jsem z toho byla úplně paf! Čekala jsem po obou stranách vlaku okna dokořán a průvan, vedle kterého jsou i pověstné americké hurikány vlastně jen takové legrační meluzínky. Taky že ta okna budeme dalších dvě stě padesát kilometrů jako blázni pravidelně posouvat nahoru a dolů podle toho, jak má kdo ze spolucestujících citlivé uši. A ono ne! Prostě najednou tu byla klimatizace. Vuola la!

Z euforie, v rámci níž bych si v cílové stanici klidně nechala na předloktí vytetovat lokomotivu, prvorozeného syna pojmenovala Pendolino a své životní úspory bez váhání vložila do kilometrické banky, mě vytrhla čtyřčlenná rodina, která „přistoupila, prosím“, jak se říká železničním žargonem. Zatímco větřík uvnitř stále ještě příjemně pofukoval, dění v kupé nabralo rychlý spád. Cizí dcerka se zašklebila, že takový průvan teda ne, a máma, byť bylo venku rovných pětatřicet stupňů, přiskočila, a dekou připravenou do letadla zacpala všechny průduchy. Pořádně. Jako když v prosinci v horské chatě na Kvildě táhne pode dveřmi a vy už vážně nevíte, co s tím. A mně nezbylo, než si vzít náš časopis a udělat si z něj vějíř. Vy si jej ale raději přečtěte.

MgA. Monika Valentová, redaktorka a webmaster

Foto: Pixabay

Strana 1 z 10

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test